Dnes si povíme příběh Kláry. Klára je milá žena, kolem třicítky. Jemná, inteligentní a křehká. A když má popsat svůj problém, vypadá nervózně a trošku zničeně. Její zadání pro konstelaci je věcné a stručné:

Před rokem jsme se rozešli s partnerem a pořád to nemám zpracované. Chci najít způsob, jak se s tím rozchodem konečně vyrovnat.

Konstelace:

Na začátku konstelace vybírá Klára čtyři osoby, které ztvární postavy, jichž se tento příběh týká.

Jako první si Klára vybírá dívku, která bude představovat Kláru jako takovou – tedy právě takovou, jak Klára vidí sama sebe (této postavě budeme dále říkat Klárka), pak vybírá zástupkyni té části Klářiny osobnosti, která pořád ještě cítí bolest z rozchodu (tu můžeme pojmenovat přiléhavě paní Bolavá). Pak přicházejí na řadu mužské postavy – Klára vybírá napřed zástupce svého bývalého partnera (Martin) a pak další mužskou postavu – zástupce táty, který od Klářiny mámy jednoho dne odešel a dnes již není mezi živými (Táta).

Postavy na scéně se už vciťují do svých rolí a před očima se nám otevírá příběh.

Klárka i paní Bolavá se jen choulí do sebe, obě jsou slabé a vypadají, jako by je tížil obrovský balvan. Klárka se ani nedokáže podívat směrem, kde stojí Martin – zato však postava Táty ji neodolatelně přitahuje. Jak by také ne – Táta je viditelně mladý silný chlap – cítí v sobě plno energie a nadhled na situací. Pak najednou znejistí: Já se tady starám o celou rodinu …. ale já tady přece nejsem od toho, abych se staral o děti. Klárku tenhle tátův výrok hodně raní – snaží se schovat za paní Bolavou, ale s tím si opravdu moc nepomůže. Paní Bolavá je na tom totiž ještě hůř – svíjí se, kroutí, naříká a dělá čest svému jménu. Od ní se rozhodně žádné akce nedočkáme. Klárka se tedy ujme slova – nechce slyšet, jak

Táta říká, že tu není od toho, aby se staral o malé děti

– strašně jí to na Tátovi vadí, ale zároveň má strach mu to říci – to by pak totiž hrozilo, že bude odmítnutá podruhé……

To hodně znervózní Martina, který zatím vypadal dost v pohodě. Cítí se jako mladý kluk, chtěl by si užívat a být bezstarostný – ale to, jak Klárka mluví o Tátovi, ho zneklidňuje. Najednou se tím cítí zatížený – moc by si přál, aby se ho to netýkalo, ale už tuší, že se ho to nejspíš přece jenom nějak týká.

Situace se změní ve chvíli, když se víc rozhovoří Táta, který popisuje, že žije v době, kdy je pro něj důležité hlavně uživit dobře rodinu, aby bylo co jíst, co si obléci. S manželkou nemá zrovna blízký vztah, už sama volba partnerky nebyla šťastným (a zřejmě ani zcela svobodným) tahem a životní zátěž spolu s ubíhajícími léty a stereotypem situaci v manželství příliš nevylepšila. Klárka Tátovi vyčítá, že selhal – na to Táta klidně reaguje, že on si to nemyslí. To, co se od něj požadovalo, přece vždycky zařídil, své povinnosti, které mu jako chlapovi a otci rodiny příslušely, přece odpovědně plnil… pak ale připouští, že s Klárkou byl opravdu málo a to, co jako malá holčička potřebovala, jí opravdu nedal.

Klárce i paní Bolavé se zdá Tátovo uznání, že Klárce věnoval málo času a energie, jako hodně chabé řešení – vždyť se vlastně vůbec nic nezměnilo…….

Jenže vzápětí se ukáže, že se toho stalo víc než dost. Klára, která situaci sleduje jako divák, si s překvapením uvědomuje, že její táta to měl takhle nejspíš nastavené celý život – že byl vlastně pořád stejný – jen ji do té doby nenapadlo o něm takhle uvažovat.

Ale hlavní věc, která se stane, je náhlá proměna Martina. Martin, který se do té doby snažil dělat všechno proto, aby se ho celá věc týkala co nejméně, je najednou zaplaven vlnou porozumění, empatie a blízkosti. Obrací se ke Klárce a láskyplně jí říká:

Já jsem ti také nedal, cos potřebovala. Moc jsem ti to chtěl dát, ale nešlo to. Mohl jsem ti dát lásku, ale nemohl jsem ti dát to, co ti nedal tvůj táta.

Klárka se nechce nechat jen tak odbýt a ještě to na Martina zkouší: Moc mně to bolí, žes mi to nedal – chtěla jsem s tebou prožít ráj. Martin je pořád milý, ale je zřejmé, že pro něj je to již uzavřená věc. Ubezpečuje Klárku, že ji měl moc rád a moc chtěl, aby byla šťastná – jenže to, co ona od vztahu chtěla, bylo pro něj nesplnitelné. Byl mladý a veselý. Chtěl si užívat radostný vztah – ale tíhu, kterou byl naplněn vztah s Klárkou, prostě unést nedokázal.

Paní Bolavá i Táta ustupují do pozadí – nejdůležitější jsou teď Martin s Klárkou a jejich společné porozumění ……. a jak si tak vzájemně oba hledí do očí, tak i Klárka najednou sama pocítí příval lehkosti, energie a chuti jít dál a podívat se, jaká překvapení má pro ni život připravená.

Závěr

Klářiny pocity opuštěnosti a potřeba tátovy ochraňující přítomnosti byly odůvodněné a pochopitelné. Jenže odpovídaly době, kdy vznikly – tedy době Klářina dětství. Potíž byla v tom, že jejich otisk se v energetické podobě projevoval i v Klářině dospělosti – a i když sama nedělala ve vztahu nic špatně, jejího partnera již sama přítomnost této energie zatěžovala. Martin určitě měl Kláru hodně rád – ostatně sám cítil potřebu učinit ji šťastnou a dát jí vše, po čem toužila.

Jenže naplnit dospělé ženě potřeby, které měly být naplněny v jejím dětství, nezvládne dlouhodobě ani Superman.

Natož pak mladý kluk, z planety Země, který se chce bavit a užívat si života – i kdyby byl sebezamilovanější, tak po nějaké době už tu zátěž nedokáže nést.

Tím, že bylo nalezeno jádro tohoto „energetického závaží“, se od nynějška pole kolem Kláry může začít pročišťovat a projasňovat – a její příští partner už se nebude muset cítit zatížen neviditelným otcovským břemenem.

Ostatně i Kláře se odlehčilo a tak se teď může životem více vznášet, ať už sama nebo s někým …….

Kvůli ochraně soukromí klienta bylo jeho jméno a některé okolnosti příběhu změněny.

. . .

pojď žít naplno

uvidíš nový rozměr života

. . .