Vesmíre, dej mi to!

vesmíre, dej mi toAlena za mnou přišla po mé přednášce „Jak si správně přát“. Už nějakou dobu byla v tíživé bytové situaci. S manželem a malým dítětem žili společně v 1plus1, kde jí chyběl prostor, soukromí a možnost vodit si domů přátele. Prostě mít i kus pohodlí sama pro sebe. Už dlouhou dobu mluvili s manželem o tom, že by si pořídili jiný byt, ale na nový v Praze neměli, hypotéka je děsila a mimo Prahu zatím nechtěli. A pronajmout si větší dražší byt jim připadalo jako příliš velké riziko.

Chtěli už něco definitivního a dlouhodobého. Situace vypadala, jakoby neměla řešení.

Alena dlouhé roky spoléhala na to, že jejich bytovou situaci vyřeší její manžel. Za mnou přišla až ve stádiu, kdy jí pomalu začalo docházet, že se nic nemění. Říkala si, že když objevíme tu sílu, která jí v tom brání, tak třeba Vesmír to nějak udělá a byt se někde objeví.

Navrhla jsem Aleně, abychom vypsaly ty kvality, které by si přála mít ve svém dalším bydlení. Vysvětlila jsem jí, že když nepochopíme dostatečně podstatu jejího přání, může sice získat nové bydlení, avšak to jí nemusí přinést ty kvality po nichž touží. Naopak, když se podíváme, proč v jejím životě nemůže zažívat vytoužené kvality, pak se Vesmír může projevit ve své fantastické mnohotvárnosti a ukázat jí mnoho různých cest k této pravé podstatě.

Do konstelace jsme postavily toužící vnitřní osobu Aleny (tedy tu část Alenina psyché), která chtěla nový byt, aby mohla žít pohodlněji, měla pro sebe soukromí a více prostoru k vyjádření vlastního života. Byla to ta vnitřní část Aleny, která sice velmi toužila, ale zároveň vůbec nevěděla, jak cíle dosáhnout.

Když jsem se ponořila do energie této vnitřní části, prudce jsem pocítila pocit povýšenosti a velkou rozkazovačnost. Měla jsem pocit, že je pod moji úroveň se o něco starat a že ti kolem by se měli starat o mě. Že já jsem přeci na vyšší pozici. Byly to pocity šlechtičny.

Vystoupila jsem z role (rozuměj z pocitů této vnitřní části Aleny) a zeptala se Aleny, jestli tyto pocity zná a jestli má šlechtické předky. O modré krvi ve svém rodě nic nevěděla, ale pocity u sebe znala, jen je nedávala tak otevřeně najevo. A dokonce si vzpomněla, že její babička se častokráte chovala těmito šlechtickými „manýry“, aniž by k tomu byl objektivní důvod a vysvětlení.

Bylo jasné, že tento vliv nepochází přímo z života Aleny. Že je spojená s některým svým předkem, jehož osud nese a vyjadřuje.

Postavila jsem se tedy do energie předka. Byla to žena, plná vzteku a agresivity. Panovačná, rozkazovačná a hlavně velmi frustrovaná. Tato žena žila na statku. Musela kydat hnůj a uklízet seno. A přestože zde žila od malička, měla silné pocity toho, že by měla žít jinak. Neskutečně ji urážela činnost, kterou musela dělat. Bylo to pod její úroveň. Měla silné pocity nepohodlí, málo prostoru a žádné soukromí. A očekávala, že druzí se postarají o ni.

Když jsme šly při práci ještě hlouběji, zjistily jsme, že tato žena byla levoboček tamního šlechtice, který se k ní nemohl přihlásit. Sice rodinu finančně dotoval, ale dcera nikdy nezjistila, že byl její otec právě on. Z dějin víme, že takovýchto případů se stalo spousta a dějí se dodnes.

I když dcera neznala vlastní původ, v jejich genech nešel popřít. A nešla popřít ani křivda, která se jí stala.

Vždy, když je upřen náš původ, a to i tehdy, když to nevíme, tak cítíme, že se nám stala nějaká křivda. Cítíme, že patříme i jinam, než zrovna jsme a jsme z toho frustrovaní, zlí a vzteklí. Chceme nápravu. Chceme zpět to, co nám vzali nebo nikdy nedali. Křivda upřeného původu je tak silná, že když není napravena v našem životě, přenáší se dál skrze naše potomky a ovlivňuje jejich osud.

Žena správně cítila, že půlka její krve by jí dávala možnost žít jinak. Kdyby byl uznán její původ, skutečně by se o mnoho věcí vůbec nemusela starat. Zároveň však vyrůstala v prostředí, kde nejen že se nestarali o ni, ale musela sama tvrdě pracovat. Žila v prostředí plném obav z nedostatku a strachu o přežití.

I paní Alena znala kombinaci obou těchto pocitů – touhu po tom mít se lépe, ale o nic se nestarat a strach a tíživé pocity z toho, že nikdy nebude žít zajištěná a v dostatku. Byla velice silně propojena s pocity této ženy, i když ji nikdy neznala a nevěděla o její existenci.

Společně jsme potom pracovaly na tom, aby se uvolnil těžký osud této ženy, a byla uznána křivda.

Posílily jsme vitální impulzy, energie samostatného rozhodování, schopnost jít do akce a postarat se sama o sebe.

Paní Aleně se hodně ulevilo.

Musela jsem se smát, když jsem si uvědomila, že zakázka paní Aleny byla už vlastně zakázkou její urozené příbuzné – říkala „chci se mít dobře, a chci aby se o to Vesmír postaral. Sama necítím možnost, jak to změnit a mám strach, že se nebudeme mít nikdy dobře.“ Ale takto Vesmír nefunguje. Může nám dát jenom to, čemu jsme skutečně otevření. I tentokrát umožnil Vesmír, aby Alena dostala přesně to, co už měla otištěné v sobě: touhu po lepším, vnitřní neschopnost si za tím jít, delegování uskutečnění své touhy na druhé a z toho následující frustraci kombinovanou s tíživým existenčním prostředím.

Kdyby se paní Alena nepodívala na tuto situaci, tato genetická matrice by i nadále ovlivňovala její život. Pokud by se jí vůbec podařilo přestěhovat, stejně by se tato vibrace někde projevila v jejím životě.

Kombinace šlechtické krve, upřeného původu a tíživé ekonomické doby si vybraly svoji daň.

Tato informace se genetickou linií otiskla o mnoho let později do Alenina života

a znemožnila jí ho žít tak, jak by si přála.

Vesmír má pro nás mnoho příležitostí. Někdy se skutečně věci stávají samy od sebe. Když jsou však zastaveny naše vitální impulzy k akci, schopnost rozhodovat se a jednat, ani Vesmír to za nás nemůže udělat. I když nám podává pomocnou ruku a nabízí příležitosti, my je míjíme a proplouvají nám mezi prsty. Nedokážeme je rozpoznat, jít a vytvářet si je. Nebo máme strach, že jsou příliš riskantní.

Jenže pak se nic nestane. Nic nezmůže ani sám „velký“ Vesmír :), pokud my nejsme jeho parťáci a spoluhráči.

Přeji Aleně, aby jí její znovu nalezená vitální síla přinesla do života mnoho radosti a dokázala ho již utvářet svýma vlastníma rukama.

PS: Za nějakou dobu mi přišel od Aleny vzkaz, který mě velmi potěšil:

Ahoj Evčo,

chtěla bych Ti touto cestou poděkovat za terapii, kterou jsem u Tebe absolvovala před 3 měsíci a o které jsi napsala článek Vesmíre, dej mi to! Terapie byla úspěšná, protože se konečně stěhujeme do většího bytu. Devět let se nic nedělo a 3 měsíce po návštěvě u Tebe se stěhuji. Ono to funguje.

Ještě jednou díky a přeji krásné jarní dny. Alča

 

©Eva Marvánová
Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivním odkazem na internetové stránky včetně této poznámky.

________________________________________________________________________________

Eva_70Eva Marvánová je průvodkyně, lektorka a autorka.
Fascinuje ji vnitřní svět a psyché člověka. Osobnímu rozvoji se věnuje mnoho let. Individuálními konzultacemi i semináři lidem pomáhá vyrovnat se sebou samými, najít vnitřní klid a vystoupit z vlivu minulosti. Důležitá je pro ni kvalita života a klientům pomáhá zlepšit život v oblasti partnerství, sebepřijetí, prosperity, hojnosti a tvořivosti. Dlouhodobě se věnuje systemickým konstelacím zaměřeným na zpracování traumat. Její velkou láskou je navrhování a tvorba energeticky nabíjených šperků s duchovní tématikou. Je autorkou ebooku Jak využít nesnáze v partnerství, přátelské aplikace Karty porozumění a on-line semináře Jsem kreativní.
________________________________________________________________________________

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *