Je mi krásných 7 let. Je studené zimní odpoledne krátce před Vánocemi a já se blížím veselým krokem k našemu domu. Vločky sněhu mě šimrají na nose. Mám z toho radost, protože je to předzvěst blížících se svátků a já se na ně tak těším. Příjemný podvečer by nic nemělo narušovat, ale já mám zvláštní pocit. Něco se děje, ale nevím, co by to mohlo být. Vybíhám po schodech a vstupuji do mého pokoje. K mému překvapení tu na mě čeká můj nejoblíbenější strýc. Další skvělá věc tento den. „Strejda je tady!“ Mám velkou radost, že ho vidím, ale všechno ostatní je jaksi zvláštní. Všichni jsou divně zamlklí a smutní. Nerozumím tomu, co se to děje. Strýc se na mě s láskou a soucitně dívá, posadí mě k sobě a říká mi: „Evičko, moc mě to mrzí, ale tvůj tatínek dnes zemřel.“ A tady to všechno začalo.

Je mi 12 let. Už hodinu se dívám z okna našeho bytu v pátém patře. Puberta klepe na dveře a já to prostě nedávám. Jsem emočně rozházená, nevěřím si, mám výkyvy nálad a depresivní pocity. Nevím, co se sebou. A nevím, komu to všechno říct. Život je tak prázdný. Nikdo tu pro mě není. Mámě to nemůžu říct, vždyť by jí to vynervovalo. A něco ve mně křičí: „Tati, nenávidím tě! Nechal si nás v tom!“ Tiše pláču, aby to nikdo neslyšel. Co tedy dělat? Co dál? Jak žít v tomhle strašném světě? Dívám se hluboko dolů, na trávu a zídku, která je pod oknem. A do hlavy se mi vkrádá otázka: „Nebylo by lepší skočit, než tohle?“

Je mi 16 let. Jsem v nemocnici po výplachu žaludku. Pokus o sebevraždu. Tlak mé vlastní psychiky byl již natolik silný, že se to nedalo vydržet. Není tu nikdo, kdo by mi uměl skutečně pomoci. Dostávám psychologickou pomoc, ta mi však nijak neulevuje. Naopak, spíš se cítím ještě hůř a méněcennější. A najednou od mého skvělého a oduševnělého kamaráda dostávám první knihu o osobním rozvoji. Ještě mi to nedochází, ale je to pro mě bod zlomu. Co mi však dochází je, že mi nikdo kromě mě nyní nepomůže. Musím svoji cestu najít sama.

Když jste v této situaci, máte dvě možnosti. Poddat se bolesti a třeba skočit nebo začít hledat cestu kudy z toho ven. Já jsem nyní šťastná, že jsem se nakonec rozhodla pro tu druhou. Začala jsem si klást otázky: „Jak žít normálně? Zase cítit radost? Jak mít fungující vztahy? Jak to udělat, aby život dával nějaký smysl?“ a rozhodla se na ně najít odpověď. I když to ještě pár let trvalo, našla jsem cestu, kudy z toho ven. Je to cesta postupného poznávání a přijetí sama sebe. Svých světlých, ale hlavně temných stránek, CESTA OSOBNÍHO ROZVOJE.

Dnes je všechno hodně jinak. Dělám práci, která mě naplňuje a pomáhá lidem. Jsem svým pánem a mám svobodu vlastních rozhodnutí. Mám skvělého partnera, žiji v hojnosti a zdraví mi také dobře slouží. Jistě, mám i nadále nezpracovaná témata, jako každý jiný. Jsou věci, které ještě chci a potřebuji sama v sobě změnit, mám svoje problémy. Ale kvalita mého života a radost z něj je mnohonásobně vyšší, než byla kdysi. Prošla jsem cestou od touhy zemřít k radosti a naplněnému životu. Tato moje cesta i nadále pokračuje a rozvíjí se.

A já sama se dál rozvíjím, protože poznání sama sebe a zákoutí lidské duše se stalo mým koníčkem a později milovanou profesí. V průběhu let jsem našla kvalitní možnosti a způsoby, jak efektivně přijmout sama sebe a zlepšit svůj život. Z mé bolavé zkušenosti těžím maximum. Vím, jak život může bolet a být plný pocitů marnosti a nesmyslnosti. Vím, jaké to je, když se nedaří vztahy, nejsou peníze a nic nefunguje tak, jak bychom si přáli. Vím, jaké to je cítit se sám. A také vím, že z toho je cesta ven. To, co bylo kdysi nevýhodou a mohlo natrvalo zničit můj život, nyní vnímám jako cenný potenciál a dar, který mi mnoho dal. Prohloubilo mě to. Nyní děkuji svým problémům, kterými jsem prošla, dokonce i tátovi za jeho smrt. Díky ní jsem jiná, než bych byla, kdyby žil. Bez těchto zkušeností bych nemohla rozumět druhým a jejich bolesti a trápení. Díky ní jsem mohla objevit úžasné věci, více poznat sama sebe a dělat práci, která mě naplňuje. Bez jeho smrti by to nebylo možné. Díky tomu, že jsem to nevzdala, mohu dnes pomáhat lidem, protože vím, jak život může bolet a kudy z toho ven.

Na tuto cestu zvu srdečně i vás. Ráda budu vaší průvodkyní na cestě poznání sebe sama směrem k lepšímu a naplněnějšímu životu.