Marie právě prochází těžkým životním obdobím. Po dlouhém a těžkém váhání dokázala odejít z nefunkčního vztahu, ale její cesta ještě zdaleka není u konce…. Sama se sice od manžela odstěhovala, avšak jejich tři děti zůstaly ve svém původním domově – a tedy s otcem. Marii se po dětech velmi stýská – chápe, že možná to tak zůstane, že možná děti zůstanou s otcem i v budoucnu a jí nezbude, než se s tím srovnat. Zatím je to ale hodně bolestné pomyšlení.

Navíc se ani po svém odchodu necítí svobodná. Někde vzadu – v koutku své mysli – se pořád zaobírá tím, co bude, co manžel ještě udělá….. I když s manželem teď nekomunikují, je v jejím světě pořád přítomen – pořád jsou nějak napojeni. Marii to svazuje, ale neví, jak to vyřešit.

Marie touží začít žít nový život – dokonce už má vysloveně chuť do nového života. Je přesvědčena, že když v životě tolik trpěla, má teď právo na to, aby se jí dostalo naplnění její vize. Život by přece měl být spravedlivý…. při pomyšlení na svůj život však Marie cítí hlavně bolest a křivdu. Vidí za sebou jen utrpení a před sebou prázdnotu – kdy už se její vize naplní a její život prozáří to zasloužené štěstí?

Kdy už se její vize naplní a její život prozáří to zasloužené štěstí?

Konstelace:

V rámci konstelace dostane Marie za úkol vybrat si z přítomných lidí osoby, které budou reprezentovat jednotlivé aspekty v Mariině osobnosti a nebo v Mariině životě. Tyto osoby pak Marii ukážou vzájemné souvislosti – tím Marie dostane možnost podívat se sama na sebe a svůj život z jiného úhlu pohledu, než tomu bylo doposud.

Na scénu tak vstupují následující postavy – jedna, která bude ztvárňovat Marii – tak jak Marie nyní vnímá sebe samu (jako celek). Dále si Marie vybírá zástupkyně svých „vnitřních osob“, kterých se tento příběh týká. Jedna bude představovat tu část Marie (resp. tu vnitřní osobu uvnitř Marie), která v současné životní situaci trpí a dále tu část Marie, která cítí, že má nárok na šťastný život. Můžeme si je nazvat třeba indiánskými jmény „Ta, která trpí“ a „Ta, která má nárok“ (ostatně už z těchto jmen začíná být leccos patrné….). Současně si Marie vybírá jednu zástupkyni, která bude ztvárňovat její „Životní Vizi“.

Ukazuje se, že na scéně ještě něco chybí – a tak Marie vybírá ještě jednu postavu, představující „Potíže“, které se v jejím životě pořád objevují.

Pak už si Marie sedá a užasle sleduje děj, který normálně probíhá skrytě kdesi uvnitř ní.

Jakmile se postavy Mariiny konstelace navnímají a naladí na situaci, začíná se ukazovat zajímavé schéma.

Ta, která má nárok se začíná rozpínat, cítí se velmi důležitá – nejdůležitější ze všech postav. To vytlačuje Mariinu Životní Vizi někam do koutka – vůbec nikdo si jí nevšímá, ostatně i sama Vize se cítí odstrčená a úplně neviditelná. Ta, která trpí, zatím jen pláče a stěžuje si, že tady v tom vůbec nevyzná.

Postavy, která představuje Mariiny životní Potíže, se začíná zmocňovat vztek na celý svět, který postupně přechází do naprostého zoufalství. Ukazuje se, že je to zoufalství opuštěného dítěte. Pozvolna vychází najevo, že postava, která byla nejdřív nazvána Potíže, je ve skutečnosti vlastně Mariiným vnitřním Dítětem. Ta, která trpí, se najednou přestává utápět ve svém žalu, upíná na Dítě veškerou svou pozornost, cítí k němu hlubokou náklonnost a chtěla by je chránit.

Skutečná Marie, která tomu všemu přihlíží jako užaslý divák, v postavě Dítěte naprosto jednoznačně poznává sebe samu – ve věku devíti let, kdy od rodiny odešel táta.

Na scénu vstupují další dvě postavy Táta a Máma. Dítě – malá devítiletá Maruška – konečně může po všech těch letech vyjádřit bolest a vztek na tu situaci, kdy táta odešel a nikdo jí nic nevysvětlil. „Nechali jste mě v tom! Udělali jste, co jste sami chtěli a na mě jste se neohlíželi! Měla jsem n á r o k , abyste mi to vysvětlili!“ křičí na oba rodiče.

Nechali jste mě v tom! Měla jsem nárok, abyste mi to vysvětlili!

Rodiče popisují své pocity – z jejich vysvětlení vyplývá, že pro ně samotné to byla těžká situace – rozpad rodiny cítili jako své selhání. Přitom si mysleli, že je to jen o nich dvou –Táta řešil svůj nárok na svobodu, máma řešila nárok, aby partner zůstal s ní a postaral se. Na to, jak to nese Maruška, ani nepomysleli – natož pak na to, že také Maruška cítí nějakou potřebu, která nebyla naplněna. Potřebu, na jejíž uspokojení si dělá nárok.

V okamžiku, kdy se zjistilo, jak a kdy se zrodil Mariin pocit nároku (a to nároku nenaplněného), situace se úplně změnila. Postavy, které se doposud domáhaly pozornosti – Ta, která má nárok, Dítě a Ta, která trpí najednou ustupují do pozadí. Přestávají cítit a vyjadřovat svou dosavadní nespokojenost a trápení a všechny spontánně upírají oči k Životní Vizi. Životní Vize se celá rozzáří – teprve teď může vstoupit zpět a stát se středem celého obrazu – tím, k němuž se celá Mariina osobnost (a tedy všechny její vnitřní osoby) obrací a k němuž konečně může Marie směřovat.

Závěr:

Násilně potlačená bolest z opuštění byla vynesena na světlo – teprve nyní může být léčena a vyléčena. Už nebude zapotřebí, aby Mariino současné životní utrpení poukazovalo pořád na její trpící vnitřní dítě, které se nikdy nesrovnalo s odchodem otce – a hlavně se způsobem jeho odchodu a s pocitem nenaplněného nároku.

Zároveň s tím se rozplynul Mariin dřívější vnitřní pocit, že má na něco nárok a očekávání, že jí tento nárok někdo další (život, ostatní lidé, Bůh, osud …) naplní. Dokonce se ukázalo, že to byl právě pocit nároku a křivdy, který Marii zakrýval výhled na její skutečnou životní vizi.

Dokonce se ukázalo, že to byl právě pocit nároku a křivdy, který Marii zakrýval výhled na její skutečnou životní vizi.

Tato vize však nyní zcela bez překážek, mraků či stínů, zcela jasně ozařuje Mariin životní prostor a díky ní má Marie poprvé možnost uvidět svůj dosavadní i budoucí život doslova v „jiném světle“.

Kvůli ochraně soukromí klienta bylo jeho jméno a některé okolnosti příběhu změněny.

. . .

pojď žít naplno

uvidíš nový rozměr života
. . .