Někdy, když mám setkání s ženou, která říká, že se cítí ztracená,nebo že už v sobě nic nového zajímavého neobjeví…pozoruju, jak se její slova opakují.Jak chodí dokola stejnými větami – jako by byla v bytě, který důvěrně zná.A zároveň cítí, že jí v něm něco chybí.A já si v těch chvílích vzpomenu na jeden obraz,který ke mně přišel už dávno. Obraz...
Pamatuju si ten den, kdy jsem v sobě poprvé ucítila klid z toho, že se nemusím líbit.Ne všem. Ne pořád. Ne na úkor sebe.Byl to zvláštní pocit – jako kdyby se mi v těle uvolnil prostor, který byl dřív obsazený očekáváním. A tehdy mi došlo, že pravdivost není o tom být slyšet… ale o tom, přestat se ztrácet. Byla jsi naučená...
Byly dny, kdy jsem potřebovala jen sedět. Nic neřešit. Nedávat odpovědi. Nereagovat. A i když moje tělo vědělo, že potřebuje klid, moje mysl šeptala: „Měla bys něco dělat.“ Ten rozpor byl tichý, ale silný. Až později jsem pochopila, že to nebyla slabost – ale přechod. A že právě v tom nicnedělání se dělo něco zásadního. Někdy přijde chvíle,...
Je to, jako když vyjdeš z domu, který ti léta byl domovem –ale najednou zjistíš, že ti je malý. Že se v něm už nedá volně dýchat.Zabouchneš dveře, ale klíč zahodíš až o pár kroků dál.A pak jdeš. Nevíš kam. Jen víš, že nemůžeš zpět.To je ta fáze. Mezi. Jsou období, kdy se svět uvnitř nás tiše posune...
V dnešní době jsme zvyklí rozdělovat věci na dobré a zlé, černé a bílé. Za staletí historie jsme si osvojili pohled, že to „dobré“ je třeba preferovat, zatímco to „špatné“ odmítat či potlačovat. Tento přístup však může vést ke zmatkům, protože samotný život není tak jednoznačný. Když se dnes lidé odklání od tradičních náboženství, hledají nové směry, jak nasytit...
Dnes jsem měla milé setkání s Kristýnou. Je to atraktivní blondýna, které by mohli ostatní závidět. Ona si přesto tak úplně nevěří a ve svém vztahu zažívá pocity pochybností a nízkého sebevědomí a těžko zvládá pocity odcizení, které zde občas zažívá. Svěřila se mi se situací, kdy byli s přítelem Radkem hrát plážový volejbal. Hra byla zábavná a dokonce vyhráli, ale...
Romana je příjemná paní kolem padesátky. Zkoumání svého vnitřního světa a jeho hlubinné proměně se věnuje už nějaký čas a v životě si všimla již mnoha pozitivních objektivních změn. Přesto je často těsně před naším setkáním nervózní a má pocit, že se jí do něj nechce. A to i tehdy, když se na něj několik dní předtím velmi těšila. Na posledním setkání...
Již od dob Sigmunda Freuda začali psychologové využívat personifikaci vnitřních sil. Později se také rozvinuly techniky na vědomý dialog s nimi, který byl užíván jako harmonizační a léčebný nástroj. S vnitřními osobami pracovaly špičky jako Carl Gustav Jung, který je nazýval komlexy a archetypy. Roberto Assagioli jim začal říkat podosobnosti. Pozornost jim věnovali také Jacob Moreno, Fritz Perls, Sonja Straub...
Víš, jak někdy máme pocit, že se nám v životě nedaří, že selháváme a jsme neschopní? I když na první pohled může vypadat všechno v pořádku? Představ si, že by ses mohla setkat se svým vnitřním dítětem. Co by ti asi řeklo? V tomto povídání ti ukážu, jak takové setkání může vypadat a jak může změnit náhled na celý tvůj život....
Patříš také mezi ty, kteří chtějí svůj život utvářet a vdechnout mu smysluplný směr? Věřím, že ano, že většina z nás to tak má. Snažíme se být dospělí a silní. Děláme, co můžeme, ale přesto se nám může někdy zdát, že nám všechno podkopává nohy. Ano, jsou špatné dny, kdy nám svět skutečně nenahrává, ale to, jak využijeme...
