Život snů

zivot_snu1Včera jsem byla na kávě s jedním starým známým. Dlouho jsem ho neviděla a moc jsem se na něj těšila. Užili jsme si spolu kdysi hodně legrace. Petr je atraktivní, 40tiletý muž, s opálenou tváří a vlnitými vlasy. Věnuje se byznysu a pracuje pro nadnárodní firmu. Při vstupu do dveří kavárny se krásně usmíval a já byla tak ráda, že ho vidím. Dříve jsem ho hodně obdivovala pro jeho odvahu a smělé cíle, na které bych si já sama nikdy netroufla. Oba jsme si objednali skvělou kávu a začali povídat o našich životech. Petr mi vyprávěl o tom, jak se mu skvěle daří, a že postupuje vzhůru. Mluvil o krásné a úspěšné manželce a jeho malém synkovi. Všechno působilo tak ideálně. Vlastně dosáhl toho, co si kdysi představoval a o čem snil. Znělo to tak úžasně, žil svůj život snů. A já jsem vždycky nadšená, když si lidé plní své sny. Je to přece důkaz toho, že je to možné i pro nás ostatní snící.

Přes všechna úžasná fakta jsem měla z Petrova vyprávění velmi zvláštní a smíšené pocity. Snažila jsem se přijít na to, co se to ve mně vlastně odehrává. Měla jsem upřímnou radost z jeho úspěchu, ale něco mi na tom nesedělo. Bylo to celé jak reklama z televize, osobní prezentace nasvícená světly reflektorů. Ale byl za tím skutečný člověk?

Něco pravdivého tomu chybělo.

Najednou jsem cítila jak je mezi námi prázdno. Protože jeho život byl prázdný. Byl plný vnějších úspěchů, ale celé to byla jenom póza. Cítila jsem se použitá, jako bych tam byla jen proto, abych byla zrcadlem jeho výher. Aby se mohl na mě dívat a viděl jen sám sebe a svoji představu. Potřeboval mluvit o sobě. A i když se zeptal co já, vlastně doopravdy nenaslouchal. Možná ani nemohl pochopit, kde jsem nyní. Stejně jsem moc nevěděla co říct, protože jen autentičnost vyvolává autentické reakce a prázdnota v druhých vytahuje naši vlastní prázdnotu. Kdybych byla úplně pravdivá a upřímná, vlastně mě jeho úspěch nijak neohromil, bylo mi ho spíš líto. Dělalo mi velké potíže ho vnímat a myšlenky mi odbíhaly jinam. Tak prázdné to bylo. Neměla jsem chuť dělit se s ním o sebe sama a nejspíš ani nebyl důvod, stejně ho opravdovost nezajímala. Možná by pak příliš viděl a musel pocítit vlastní frustraci. Přestože jeho život by se mohl uvádět v časopise jako vzor společenského úspěchu a předkládat jako motivace pro mladší generaci, zůstala z něj jen maska na povrchu s vyhaslým jádrem.

Z této schůzky jsem odcházela smutná a frustrovaná. Co se to vlastně stalo? Kam zmizel ten úchvatný mladý muž plný inspirace a ideálů, kterého jsem kdysi znala?

Aby dosáhl svých snů, vzdal se živosti. Asi si myslel, že pak to bude tak skvělé, jak si představoval. Nevím, jak to vnímá nyní, zřejmě to ani sám sobě nepřizná, ale já vím, co jsem viděla. Viděla jsem prázdného a vyprahlého muže, kterému sousedi závidí nové BMW, i když já osobně si myslím, že taková ztráta sama sebe nestojí za žádnou hmotnou věc.

Z jiskřícího muže se během času stala vyprahlá troska a společenská pompa. Nevím, jestli to někdy uvidí a bude hledat skutečné a pravé cíle. Nevím, jestli se někdy začne ptát na opravdovou kvalitu života a nebo zůstane ve lži sám k sobě, že je vlastně šťastný a naplněný, a že jeho život je životem snů. Nevím, jestli se mu nakonec život zbortí, probere ho nemoc a nebo jestli s touto falešnou představou štěstí zemře ve vysokém věku.

Já si jenom uvědomila, že bych neměnila svůj život za ten jeho, a že i když jsem zdaleka nedosáhla toho, o čem jsem si snila, můj život si zachovává životní náboj a autenticitu. I když ne vždy a podle mých představ, ale cítím živost a naplnění. A k mému překvapení často i tam, kde se děje něco, o čem jsem si vůbec nikdy nesnila a netoužila po tom.

Všichni máme své sny a cíle, u nichž si myslíme, že když jich dosáhneme, tak už budeme šťastní. I já občas podlehnu této iluzi. Naštěstí mé sny nejsou tak velké, jako sny Petra a mnohem dříve tedy mohu přijít na to, že je fajn utvářet a budovat si svůj život, ale že jeho skutečná hodnota není v dosahování cílů, ale v jeho autentičnosti.

Když jsem se vzpamatovala z šoku ze setkání, začala jsem být vděčná. S Petrem soucítím a je mi ho líto, z této příhody se však mohu poučit. Myslím, že až si příště zase vytyčím nějaký cíl, který mi bude připadat důležitější než můj život a začnu si nalhávat, že až ho dosáhnu, tak budu žít to pravé ořechové, vzpomenu si na Petra a jeho příběh. Doufám, že až se zase zapomenu a nechám se pohltit mými plány na úkor opravdového života, tak mě tato vzpomínka uchrání a dokážu najít cestu zpět k tomu, co je skutečně podstatné.

Takže Petře díky za toto setkání. Někdy ty nejméně příjemné věci jsou těmi největšími dary.

foto v článku je pouze ilustrační a identita i další okolnosti příběhu byly kvůli ochraně soukromí pozměněny

 

 

©Eva Marvánová
Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivním odkazem na internetové stránky včetně této poznámky.

________________________________________________________________________________

Eva_70Eva Marvánová je průvodkyně, lektorka a autorka.
Fascinuje ji vnitřní svět a psyché člověka. Osobnímu rozvoji se věnuje mnoho let. Individuálními konzultacemi i semináři lidem pomáhá vyrovnat se sebou samými, najít vnitřní klid a vystoupit z vlivu minulosti. Důležitá je pro ni kvalita života a klientům pomáhá zlepšit život v oblasti partnerství, sebepřijetí, prosperity, hojnosti a tvořivosti. Dlouhodobě se věnuje systemickým konstelacím zaměřeným na zpracování traumat. Její velkou láskou je navrhování a tvorba energeticky nabíjených šperků s duchovní tématikou. Je autorkou ebooku Jak využít nesnáze v partnerství, přátelské aplikace Karty porozumění a on-line semináře Jsem kreativní.

________________________________________________________________________________

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *