Když jsem byla malá, často jsem měla strach. Bála jsem se usnout bez rozsvícené lampičky a cítila jsem se hodně sama.

Přesto se to ve mně dělo i v obdobích, kdy vnější okolnosti nebyly nijak dramatické a zvenčí mohl můj život působit jako úplně „normální“ dětství.

Možná i takové, kde by si člověk řekl, že dítěti nic nechybí. Ale uvnitř jsem se tak necítila.

Dnes vím, že moje mamka se snažila, jak nejlépe uměla. Dělala maximum.

Jenže zároveň žila v dlouhodobém stresu — a často byla natolik zahlcená, že pro mě nemohla být úplně dostupná. Ne proto, že by nechtěla. Ale proto, že to její nervový systém nezvládal.

A někdy si říkám — neděje se tohle dnes mnoha dětem?

Když mi moje kamarádka, která učí, opakovaně říká, že polovina dětí v její třídě potřebuje speciální péči…že už nestačí být „jen“ pedagogem, ale je potřeba hlubší porozumění a často i psychologická podpora, uvědomuji si, jak vážná ta situace je.

Ale čím to je?

Možná hledáme odpovědi ve vnějších vlivech.
Ale co když dětem chybí něco mnohem základnějšího — rodičovská koregulace?

Co to vlastně znamená?

Koregulace je proces, kdy se náš nervový systém ladí podle druhého člověka.
Pokud je druhý klidný a přítomný, náš systém se zklidňuje.
Pokud je v napětí nebo chaosu, přebíráme to.

Dítě si regulaci neumí vytvořit samo. Učí se ji skrze opakovanou zkušenost s dospělým, který je pro něj bezpečnou „kotvou“. Pokud tuto kotvu nemá, nevzniká jen nejistota. Jeho nervový systém může zůstat dlouhodobě v napětí — jako by byl neustále ve střehu. A tento vnitřní stav si pak nese dál do života.

A někdy se děje ještě něco velmi nenápadného. Rodiče se často snaží své děti nezatěžovat. Nedávat před nimi najevo svůj stres, únavu nebo přetížení.

Jenže nervový systém nelže. Dítě velmi přesně vnímá, že „něco není v pořádku“. A i když ho ujišťujeme, že je všechno v bezpečí, jeho tělo to necítí.

A právě tohle může být pro dítě ještě matoucí. Protože slova říkají klid — ale vnitřní realita, kterou vnímá, je jiná.

Jaký je ale dnes náš standard?

Rodiče pod tlakem. Ve stresu. V přetížení, které už ani nevnímáme.

A mnozí z nás už nejsou jen na hraně vyčerpání — jsou na hraně vyhoření. Nebo už za ní.

A přesto to dál držíme. Fungujeme. Protože „se to nějak musí“. Stalo se to normou.

A nejde jen o jednotlivé rodiny. Je to napětí ve společnosti, mezi lidmi, napětí z dlouhodobě neřešených situací, které si neseme někdy i mezigeneračně.

Jak se v tomhle mají děti cítit v bezpečí?

Věřím, že dnešní rodiče dělají maximum, co mohou. Opravdu. Ale to nejcennější, co mohou dětem dát, není dokonalost. Je to jejich vlastní zklidněný nervový systém.

Děti potřebují zažívat klidnou a bezpečnou koregulaci. Potřebují cítit, že jejich rodič je kotva, o kterou se mohou opřít — aby se jejich vlastní nervový systém mohl zdravě vyvíjet.

Nemusíme mít vyřešené všechno. Nemusíme být dokonalí. Stačí začít u sebe.

Uvědomit si, že nepohoda našich dětí může souviset s naší vlastní — tou hlubokou, uloženou v těle, v nervovém systému, někdy i v mezigenerační paměti. A dát tomu pozornost.

Tohle téma vnímám v této době jako mimořádně důležité. Protože se neodráží jen ve vztahu mezi rodiči a dětmi, ale i mezi partnery, mezi lidmi obecně — a ve výsledku utváří atmosféru celé společnosti.

I proto se mu teď věnuji hlouběji a procházím výcvikem certifikovaným Polyvagal Institute (USA), zaměřeným na polyvagální přístup, který přirozeně rozšiřuje a prohlubuje to, s čím už dlouhodobě pracuji.

Na to, jak vytvářet větší pocit bezpečí v těle, jak zklidňovat nervový systém a jak skrze vztahy podporovat přirozenou regulaci.

O tom, jak zklidňovat svůj nervový systém a být víc v pohodě sami se sebou —
a tím i bezpečnou kotvou pro své děti — budu postupně sdílet víc tady na blogu, ale i na mém Facebooku a Instagramu. Mrkni tam. Budu ráda, když zůstaneme ve spojení.