Časovaná bomba aneb nenasycené vnitřní dítě

Ráda bych Vám napsala příběh mé klientky, paní Radky. Její bolestivá zkušenost pro Vás může být poučením a darem zároveň.

Ten den za mnou přišla paní Radka velmi utrápená. Nevěděla, jak dál naložit se svým životem. Její partnerský život byl jeden velký chaos. A tento zmatek a nesoustředěnost se přenášely i do ostatních oblastní v jejím životě. Radka byla již několik let rozvedená. Sama chtěla odejít. Ale přestože měla nyní šťastné a fungující partnerství, nedokázala se odpoutat od bývalého manžela. Přestože rozchod iniciovala, nyní jí její muž chyběl a to, kvůli čemu se rozvedli nyní považovala při zpětném pohledu za nepodstatné. Za mnou přišla proto, aby se již osvobodila od minulosti a mohla jít dál. Chtěla být naplno ve svém současném vztahu a ne pořád tajně tesknit po minulosti.

Dohodly jsme se, že budeme na tomto problému pracovat technikou individuální konstelace.

Když jsem se na ni v roli ladila, cítila jsem velký pocit zmatku. Jako by si Radka vůbec nedokázala ujasnit, co se vlastně stalo. Byl to pocit, jako když večer usnete a všechno je v pořádku, jste v kvalitním vztahu a je Vám dobře. Pak se ráno probudíte, máte pocit, že uběhlo jen pár hodin, ale všechno je najednou jinak. Probudíte se v novém světě, kde váš partner již není vaším partnerem. Dokonce vám někdo oznamuje, že jste se s ním přece rozvedla. A vy nevíte kdy a jak se to stalo.

Radka mi tyto pocity v sobě potvrdila. Pak tedy bylo ale hlavní otázkou, co se to v Radce dělo? A která její vnitřní část byla natolik silná a navíc nevědomá, aby dospělou ženu tak moc ovlivnila, že se dokázala rozvést, i když to vlastně vůbec nechtěla? Co bylo v Radce silnější, než její dospělé a zralé já?

Naladila jsem se na tuto část Radky a pocítila velký vztek a nespokojenost. Věděla jsem jasně, že něco nejen chci, ale velmi potřebuji a jsem nespokojená, že to nemám. Ale vůbec jsem nevěděla, co to vlastně je. Byla jsem však rozhodnutá to dostat. A ten, od koho jsem to v tuto chvíli chtěla dostat byl můj (Radčin) manžel. A on byl ten viník, který to nedával. Za to dostal velkou dávku mého vzteku, nadávek a nespokojenosti. Opět jsem se zeptala Radky, jestli tyto pocity zná a jestli jí tato situace něco připomíná. Potvrdila dřívější situaci u ní doma, která nakonec vedla k jejímu odchodu z manželství. Byly to pocity nespokojenosti, u nichž nevěděla, z čeho přesně pramení. Zažívala je však v rámci vztahu, tak si myslela, že její vztah není ten pravý.

Znovu jsem se vrátila do Radčiny nespokojené vnitřní části. Ponořila jsem se hlouběji a hlavou mi hystericky a zpupně proběhla slova: „Tatiiiiiiiiiiiiiiii, nedal jsi mi to!.“ Ten pocit patřil dvouleté holčičce, která velmi potřebovala, aby jí její otec poskytl určitou formu péče a zájmu. Byla však tak malá, že vlastně přesně nevěděla, co potřebuje. Jenom věděla, že jí něco chybí, že ji to bolí a neuměla na to reagovat jinak, než jak reagují malé děti. Dávala své pocity nelibosti najevo podrážděností, vztekem a vzdorem.

Postavila jsem do konstelace tátu Radky. Když jsem se na něj naladila, bylo jasné, že je to jemný a citlivý muž, který má velký zájem o svoji dceru.

Nevěděl však, jak zacházet s dětskými potřebami. Jako dospělý muž by to uměl vyřešit racionálně či prakticky a to by pak pro ni udělal maximum. Ale na dětské potřeby je často nutné reagovat empaticky a intuitivně. Táta nevěděl, jak se přiblížit a držel si raději odstup, než se dítě uklidní a situaci bude možné vyřešit zase logicky. Přestože bylo silně cítit, že mu na dceři velmi záleží a udělal by pro ni maximum, kdyby mohl, nebyl vnitřně vybaven schopností se přiblížit a jen tak pro svoji dceru „být a přijímat ji takovou, jaká je“. Ve chvílích, kdy byla v iracionálním vzteku ji naopak opouštěl a nechával samotnou, protože nevěděl, jak si s tím počít. A jeho malá dcerka byla čím dál tím víc zoufalejší.

Opět jsem se otočila k Radce s otázkou, zda-li tuto situaci zná. Potvrdila mi velmi hezký vztah s milujícím otcem, který je však bezradný, když jde o city a emoce. Také si vzpomněla, že její manžel, ve chvílích, kdy upadala do podobných emočních stavů v jejich vztahu tam pro ni také nebyl a nechával ji, aby si to prostě nějak vyřešila. A jakmile byla zpět dospělá, zralá a racionální Radka, mohl jejich vztah pokračovat.

Radčino vnitřní dítě, i přestože mělo kvalitního a milujícího otce, nikdy nemohlo zažít plnou kvalitu přijetí sama sebe. Cítilo z toho frustraci a bolest.

Radka časem zapomněla na tyto události, vyrostla, vdala se a porodila děti. Nebyla ve vědomém kontaktu s tímto nenasyceným vnitřním dítětem. Ono tam však bylo neustále. Nepřijaté, ve svém hlubokém zmatku a bolesti. Nechtěně se tak stalo časovanou bombou a vysokým rizikem Radčina jinak kvalitního vztahu a nakonec ho také pohřbilo, aniž by to kdykoliv chtělo udělat.

Jeho pocity vystoupily ven a pohltily jinak dospělou a zralou ženu natolik, že sama sebe prožívala jako nespokojenou. Potřeby, které nebyly uspokojeny otcem, byly delegovány na manžela. Byly pocitové, nevysvětlitelné, nedávaly logicky příliš velký smysl. O to však byly víc intenzivní. Radčin manžel také stejně jako její otec nevěděl, jak reagovat a také se držel vzdálen dokud to nepřešlo. A tím se pomalu přibližoval konec jinak kvalitního vztahu.

Nakonec Radka z manželství odešla. A nevěděla, že to, co ji odvedlo, bylo její bolavé vnitřní dítě.

Vyzvala jsem Radku, aby si stoupla do role jejího malého bolavého vnitřního dítěte. Když to udělala, začala se cítit nepříjemně, ale její pocity nebyly příliš silné. Já jsem se naladila na zlatou esenci. To je kvalita bezpodmínečného přijetí, kterou bohužel Radčino vnitřní dítě nemohlo zažít. Chvíli jsme se vzájemně dívaly do očí. Jako esence jsem cítila hlubokou lásku k malému dítěti, které bylo v pořádku, ať už se smálo a nebo vztekalo. Věděla jsem, že je prostě dokonalé a vše co má vědět si v pravý čas uvědomí. Měla jsem z něj radost. Malá Radka nejprve nevěřícně koukala, pak na mě vytřeštila oči a vzlykavě se rozplakala. Cítila jsem hlubokou bolest, která z ní vycházela ven, jako by byla roztrhána na tisíce malých kousků. Pak se pomalu začala uklidňovat a ještě víc se mi dívala do očí. Pomalu z ní padalo napětí a já jsem se usmála. Cítila jsem, jak mě (jako esenci) přijímá do sebe, jak mě v sobě objevuje a integruje. Jak se konečně může cítit přijímaná.

Na konci našeho setkání byla Radka sice smutná, ale uvolněná. Chaos se rozplynul, už věděla, co se stalo. Teď se na to mohla podívat doopravdy a začít se s tím vyrovnávat. A smutek k tomu patřil jako přirozená součást tohoto procesu. Její tvář byla rozjasněnější a oči více zářily. Přijala a uzdravila kus sama sebe. Nalezla vztah ke svému vnitřnímu dítěti, o jehož existenci do teď neměla ani tušení a pletla si ho se svými dospělými impulzy a prožitky. Nyní se rozhodla být tam pro něj a dát mu to, co nedostalo, aniž by to chtěla po svém partnerovi.

Každá bolest a nenasycenost, která v nás dříme a které nevěnujeme pozornost, se může stát časovanou bombou v době, kdy to nejméně čekáme. V době, kdy se nám nejvíce daří, si minulost vybere svoji daň, aniž by nutně existoval skutečný viník. Radčin otec byl milující muž, sám však nedostal kvalitu esence přijetí tak, aby ji mohl předat své dceři dostatečně. A proto ji nevědomě časem hledala ve svém muži. Ani Radčin muž nebyl na vině. Miloval svoji ženu a dělal pro ni to nejlepší, co uměl. A to, co rozbilo vztah, bylo nenasycené malé dítě. A ani dítě není vinno tím, že cítí bolest a nedostalo to, co potřebovalo.

Obviňovat sebe ani druhé není moudrým řešením. Moudré však je uvědomit si, že vše, co je v nás zraněné, nenasycené a bolestivé si již vybralo, vybírá a nebo někdy v budoucnosti vybere svoji daň. A pokud to jde, je lepší to v sobě objevit a porozumět tomu dříve, než ztratíme něco, co je pro nás cenné a co bychom jinak nikdy neopustili.

Já sama za sebe držím palce paní Radce, aby její další život byl už krásný a Vám přeji, abyste Vaše vnitřní časované bomby objevili dříve, než znenadání vybuchnou.