Naše zapletení s osudem

Každý z nás někdy zažil nepříjemné chvíle, někdy nejen chvíle, ale celá období, někdo dokonce celý život. A to nepříjemné taky mohlo znamenat děsivé, bolestivé, šílené, drtivé a nepřežitelné. Určitě si každý z vás dosadí mnoho dalších slov, jaké to bylo. To samé vidíme i u našich známých a blízkých. Čím to je, že je osud a život někdy tak těžký a nepřívětivý. Jak si to děláme? Pominu nyní problematiku minulých životů, i když ta rozhodně hraje svoji roli.

Vzpomínáte si, že v Bibli je psáno, že naše špatné i dobré činy ovlivní naše potomky a to až 4 generace? V tomhle má Bible velkou pravdu, až na malou nepřesnost. Může to být mnohem a mnohem více generací.

Platí to tedy i pozpátku. I my sami jsme ovlivňováni tím, co se stalo našim předkům, jak oni žili, přemýšleli a jak je ovlivnil jejich osud.

Je to tím, že energie v rodině je propojená. My, i když jsme jedinci, nikdy nemůžeme být odděleni od systému. Energeticky to působí vždy a velmi silně, i když žijeme třeba osamoceni na vzdáleném ostrově či zemi a svoji rodinu už jsme mnoho let neviděli. Je to tím, že v nás je otisk celé naší dlouhé genetické historie, do které jsme v mnoha ohledech zapleteni.

Naše těžké osudy nebo (alespoň) období tedy netvoří pouze okolnosti našeho života, ale mnohá zapletení z doby minulé a osudy našich předků.

Jak to tedy všechno funguje? A jak si zlepšit svůj osud?

Obecně platí, že když se člověku stane něco, co je pro něj natolik těžké, že to nemůže unést (například situace, které by nás mohli ohrozit na životě) naše tělo má několik instinktivních způsobů, jak přežít. Je to jednak známý útok (zaútočím na to, co mě ohrožuje, a ono mě to třeba nesežere) a útěk (kdo uteče, nebude sežrán). Dalším mechanismem přežití, o kterém se nemluví, je „zatuhnutí“. Mnoho živočichů, když už nemůže vyhrát v boji, ani utéct, tak předstírá smrt a zkouší, jestli ho lovec nepřestane sledovat. A leckdy to funguje. Protože mnoho dravců instinktivně nesní mrtvou kořist. Jsou například i živočichové (některé druhy žab), které nemohou ulovit nic, co se nehýbe, protože nemají rozlišovací schopnost to zaznamenat.

Příroda je dokonalá, a proto si vyvinula tuto skvělou možnost přežití jako jednu z možných variant.

Pronásledovaná kořist, která se dostane do stavu zatuhnutí a předstírá, že je mrtvá, to jenom nehraje. Její tělo skutečně dostane povel, zpomalí se životní funkce a tělo se na chvíli „cítí“ jako mrtvé.

Divokým zvířatům, která jsou v potravinovém řetězci na straně lovených druhů, se to může stát několikrát denně. Příroda se však umí vypořádat i s tímto. Pokud strategie funguje a zvíře, které předstíralo smrt, přežije, začne se tělo zbavovat zatuhnutí a smrtelné blízkosti tím, že se začne třepat.

A tak se zatuhlost uvolní. Gazela se pak zvedne a pase se dál a už nemá ani představu o tom, že ji před chvílí šlo o život. A až přijde zase další dravec, celou reakci zopakuje. Do té doby ji nebude řešit. Pokud to nezafunguje a gazela je zabíjena, má již natolik změněné vědomí, že sice její tělo cítí bolest, ale ona má ve stavu zatuhnutí změněné vědomí, které zabraňuje tomu, aby zbytečně trpěla, i když je požírána.

Má tedy šťastný život, i když se zdá, že jí o něj může jít několikrát denně. Člověk, který nejedná jenom instinktivně, by jistě v podobně ohrožující situaci, kdy neví, kdy bude kořistí, reagoval úplně jinak a byl „dost na nervy“ nebo věčně napnutý a připraven utéct či útočit. Kvalita přítomného života by mu unikala.

Čím to je, že člověk již neumí reagovat na stres a trauma tak přirozeně jako zvířata? A jak to souvisí s osudem a kvalitním životem? K tomu je potřeba ještě vysvětlit pár pojmů.

Člověk ve své biologické historii nemá jasně nadefinováno, zda-li je lovec nebo kořist. V naší lidské historii jsme zažili mnohokrát obě dvě strany mince. Dokonce i v rámci našeho lidského druhu jsme byli vůči sobě někdy kořistí a někdy lovcem.

Navíc naše vyšší lidské vědomí, které již není v souladu se základními životními instinkty (co mě ohrožuje, to mohu zabít nebo sežrat) je leckdy vnitřně v přímém rozporu s myšlenkou lásky k bližnímu a krédu neubližuj. Začalo se v nás dít tedy postupem času to, že jsme přestali být schopni reagovat přirozeně na TRAUMA (jak můžeme nazvat to, když ve stavu ohrožení zatuhneme, nereagujeme a instinktivně předstíráme smrt, jak nám velí naše pudy).

U našeho lidského druhu začalo docházet v rámci konfliktu pudových reakcí a vyššího svědomí k nemožnosti přirozeně zareagovat. Tedy pokud prožijeme traumatizující stav, tak si ho již nedovolíme přirozeným chvěním organismu postupně uvolnit a žít dál nepoznamenáni tím, co se stalo (pokud přežijeme).

Díky tomu se energie zatuhnutí nikdy neuvolní a zůstává jako otisk v naší psyché. Je v nás nějaký kus našeho já, které je neustále v pocitech „jsem ohroženo, jsem zabíjeno, jde mi o život, musím být v tomto stavu“. Nazvěme ho TRAUMATIZOVANÉ JÁ. Protože v tomto psychickém stavu se nedá přežít, neboť bychom byli pořád „mimo“ a v traumatu, naše psyché si vyvinula další úžasný tah. Vytvořila další kus našeho psyché, který nazvěme JÁ PŘEŽITÍ. Toto JÁ PŘEŽITÍ má za úkol, abychom mohli žít dál normální život. Přikročí tedy k traumatizované části, kterou neumíme uzdravit a jen ji odřízne od vědomí. Zatlačí ji hluboko do nevědomí a udělí na ni embargo přiblížení se. Kdyby se k ní někdo chtěl jenom trochu přiblížit, toto já přežití udělá obrovský bengál nebo cokoliv jiného, jenom aby odvrátilo pozornost a trauma nebylo znovu vytaženo do vědomí a tím nám znemožnilo žít dál normální život. Tyto obě dvě části psyché přežívají většinou v podvědomí a člověk myslící si, že to, co se mu dramatického stalo, má již za sebou, si tyto energii nese v sobě, aniž by o tom tušil. Problém však je v tom, že dalším mechanismem psyché je to, že co je potlačeno v podvědomí, má tendenci se projevit a vyjít navenek. Traumatizované já tedy hledá skulinku, jak proniknout a jak se uzdravit. Tyto dva protichůdné tahy mohou být v nevědomí zdrojem velkých tahanic a problémů. Je v nás bolestivá síla, která chce vyjít ven, ale jiná síla, která to nedovoluje. A navíc o tom nemáme ani zdání. Děje se to všechno v podvědomí.

Běžnou metodou této síly, která je potlačena, ale chce vyjít ven a uzdravit se, je projekce. Naše traumatizované já tedy nevidíme v sobě, ale velmi přesně ho zaznamenáváme u druhých, pokud v sobě mají nějaké podobné trauma.

A podle toho, o co jde, nás to k nim buď děsně přitahuje, nebo nás to velmi odpuzuje. A většinou je to kombinace obojího, protože naše traumatizované já touží potom být projeveno a když nemůže samo, hledá si alespoň někoho, kdo to projevuje. Traumatizované já chce žít alespoň skrze tuto projekci, ale já přežití se to snaží překazit, takže bude mít i výhrady proti člověku, do kterého je projektováno naše vlastní já přežití..

Řeknu Vám příklad. Třeba bezdomovci. Co si budeme povídat, ale pro málokoho z nás není příjemný pohled na to, jakým životním stylem žijí. Někoho to oslovuje méně a někoho více. Někoho to dokonce pobuřuje a možná jsou i tací, kteří cítí úlevu při představě, že by takto mohli žít nespoutáni společenskými konvencemi. Určitě máte mnoho logických důvodů, co vám vadí na bezdomovcích, podívejme se však na to z pohledu výše uvedeného traumatizovaného já a já přežití.

Všichni jsme více či méně alespoň někdy zažili v životě pocity nedostatku, ať již hmotného nebo citového. Leckdy to pro nás bylo hlavně v dětském věku skutečně traumatizující zážitek. Dítě totiž nedostatek emocionální blízkosti nebo výživy může vnímat skutečně jako život ohrožující, protože ho nutně potřebuje a nedokáže si ho obstarat samo. Pokud došlo k tomu, že stres byl velmi silný, tak aby dítě přežilo, muselo si vytvořit já přežití, které se rozhodne „už se tím nebudu zabývat a půjdeme dál. Já to zvládnu, ať se děje, co se děje“. Z hlediska přežití je to správné, protože dítě se rozhodlo, že si to v rámci možností obstará samo nebo že přežije, i kdyby to nedostalo. A pocity spojené s bolestí oddělení, a hlavně strach z toho, že nepřežije, odřízne a zatlačí hluboce do nevědomí. Tady vzniká první traumatizované já a já přežití. Toto známe všichni, že? Něco jsme nedostali, tak jsme se rozhodli, že si to prostě dáme nějak sami. Ale teď se vraťme k našim bezdomovcům. Jak jsem výše zmínila, tak i když je traumatizované já potlačené a hlídané díky já přežití, snaží se na sebe neustále upozornit a žadoní o pozornost. A protože je vytlačeno z vědomí, poukazuje a přitahuje naši pozornost k něčemu, co je podobné. Může tedy například přitahovat naši pozornost k bezdomovcům, kteří na jisté úrovni v nás mohou vyvolávat vzpomínky na nedostatek a nepohodlí, pocity nemám domov, nemám zázemí… Když se to ale stane, a my bezdomovce uvidíme, tak zakročí naše já přežití, protože nechce, aby nám do vědomí přišly naše vlastní pocity, začne bojovat a odřezávat nás od možného spouštěče těchto pocitů. Vnese různé mentální soudy a nástroje, proč musíme od těchto lidí co nejdále. Častokráte se to minimálně v těchto případech daří. A tak se zase našemu traumatizovanému já nepodařilo dostat se navenek, protože od bezdomovců je snadné se odříznout a prostě se na ně nedívat.

Kde však funguje tento mechanismus také, a není tak snadné ho přehlídnout a vymanit se z jeho dopadů, jsou partnerské vztahy. Trauma nás spojuje mnohem více, než bychom si přáli. A tedy i hluboce ovlivňuje výběr našich partnerů. Aniž bychom to věděli, i zde má prsty naše traumatizované já, které jako nejvhodnějšího partnera vybere toho, který má v sobě co nejpodobnější obsah stejných traumatických otisků, aby se do něj mohlo promítat a díky tomu se začít uzdravovat. Takže si najdeme partnera, kterým jsme fascinování. Čím více osudově to vypadá, tím více tam bude pravděpodobně společných traumatických otisků, které chtějí být uzdraveny. Potřebujeme ho proto, aby to, co je hluboko v nevědomí a čemu brání naše já přežití vylézt ven, protože jsme zatím nenašli způsob, jak se s tím vyrovnat, bylo pomalu (a bohužel většinou bolestně) uzdravováno.

Ve vztahu se to pak projevuje tím, že partner dělá věci, které „nám ubližují“. To, co my máme hluboce v sobě potlačené, on častokrát otevřeně projevuje nebo nám svým chováním aktivuje staré bolesti. Naše já přežití na to reaguje snahou toto chování potlačit. Snažíme se partnera donutit, aby byl jiný, aby se změnil. Když to nefunguje, odřezáváme se od něj, potlačujeme city a nakonec odcházíme. Naše já přežití se rozhodne najít si někoho, kdo už nám nebude způsobovat tuto bolest a my rozhodnuti mít lepší a kvalitnější vztah, jdeme hledat někoho jiného. Nejsme si však vědomi toho, že jsme našeho předchozího partnera použili jako projekční plátno, že to, před čím utíkáme, doopravdy není jeho chování, ale naše vlastní traumatické otisky v duši. A sami před sebou neutečeme.

Pokud traumatizované já neuvidíme a neuzdravíme, někde bude vykukovat, snažit se přežít a uzdravit, stejně jako se gazela snaží uzdravit chvěním. I toto je přirozený proces.

Takže ve snaze našeho já přežití odejít, si bolest jenom prodloužíme, protože náš výběr partnera bude zase „osudový“.

Stejný důvod může být i to, proč lidé neodcházejí z velmi destruktivních vztahů. Je to tehdy, když traumatizované já je silnější než já přežití a ví, že může být skrze partnerovo „destruktivní“ chování vytaženo do vědomí a zpracováno. Člověk je potom ve vztahu jakoby uvězněn většinou do té doby, než natolik posílí já přežití, že se oderve, nebo než opravdu uzdraví traumatické obsahy a tento druh vztahu už k této práci na sobě nebude potřebovat. Pokud zvolíme vědomou práci na traumatizovaných obsazích, leckdy to vede pomalu a postupně i k osvobozování našeho partnera. Nepomáháme tím tedy jenom sobě a tato práce naopak může vést k velké transformaci vztahu, který se tím může velmi proměnit a zkvalitnit.

Kdybychom s těmito principy pracovali vědomě, ušetřili bychom si mnoho bolesti.

Místo toho, abychom obviňovali partnera za to, že nám ubližuje, bychom si pomalu krok za krokem měli zpracovávat vlastní traumatické obsahy a uzdravit naše traumatizované já.

Protože jenom se od něho odříznout, jak vidíte, situaci stejně neřeší, ale spíše hrotí a nutí nás k opakování. A pak to vypadá, že je to „osud“.

Když se toto trauma neuzdraví, a převládne já přežití, můžeme nakonec skončit bez partnera, i když po něm hodně toužíme. Protože na základě nevyřešených traumat budeme přitahovat pořád „osudové partnery“, dokud to nevyřešíme. A tohle já přežití nechce. Může nám tedy zesabotovat možnost mít vztahy úplně. Možná proto je nyní tolik lidí bez partnera.

Moudrý pan Jung napsal tato moudrá slova: „Dokud nezvědomíte nevědomé, bude to ovládat váš život a budete to nazývat osudem.“

Aby to nebylo moc jednoduché, situaci komplikuje to, že jsme členy (nejen) rodinných systémů. Výše popsaný princip fungoval i v psyché našich předků, a všechny informace o nich jsou zapsány v našich genech. Pokud se u nich stalo něco, co bylo popřeno, neuznáno (traumatizované já), aby se přežilo (já přežití), stejně se zde projevuje tendence, aby bylo viděno to, co bylo popřeno. Tato potlačená energie častokráte i dávno mrtvých předků, prochází systémem dále a dále a hledá cestičku, jak být vyjádřena a uzdravena. A v systémech to funguje tak, že někdo ji vyjadřuje (traumatizované já systému) a ostatní se to snaží popřít (já přežití).

Řeknu Vám příklad. Dejme tomu, že by za války někdo byl v koncentračním táboře a skoro umřel hlady. Pokud přežil, tak aby mohl žít dál, tak ho jeho já přežití oddělilo od traumatizujících pocitů, které v něm však zůstaly hluboko v nevědomí. Tedy byly pouze potlačeny, nikoliv uzdraveny. A co je potlačeno, hledá si cestičku jak ven, jak být viděno a uzdraveno. Tato energie, i když už dotyčný člověk dávno zemřel, prochází dál energií systému a pokud to někde jde, vyjadřuje se přes některého jeho potomka. Například tak, že jeho prapravnučka ve věku 20 let se začne cítit tlustá a začne trpět anorexií, která ohrožuje její život, pokud ji nezabije úplně. Ona si myslí, že to dělá proto, že je „tlustá“. Ale skutečný hluboký systemický důvod je v tomto případě hluboký soucit s předkem (kterého možná ani neznala, nikdy o něm neslyšela, ale tuhle informaci má v genech). Ona pak opakuje z lásky jeho osud, bere ho na sebe, aby mohl být vyzdvihnut, uznán a hlavně uzdraven. Opakuje trauma, aby se celá věc mohla ukončit happyendem. Je jedno, jaké má vědomé důvody, hluboce v podvědomí hraje hlavní roli tento. V tomto případě asi dívka nezemře, jen si vážně poškodí zdraví, protože ani její předek nezemřel na dopady podvýživy v koncentračním táboře. Kdyby však následovala někoho, kdo v koncentračním táboře skutečně zemřel, je i zde vysoké riziko, že ho bude následovat až do smrti. Tato dívka tedy vyjadřuje traumatizované já rodiny. Ostatní členové rodiny, kteří jí říkají „musíš s tím skončit“, vyjadřují já přežití rodiny a snaží se ji od traumatu oddělit. Tohle však nefunguje. A kdyby náhodou ano, pokud to není správně ošetřeno, bude se to přenášet dál, na naše děti a potomky.

Někomu to možná připadá nespravedlivé, proč tahle dívka, chudinka, má pykat za to, za co ani nemohla, proč si má ohrožovat zdraví?

Pravdou je, že ona zde není oběť ani chudinka, ale na jisté úrovni zde opět udělalo volbu její podvědomí. I když ne vědomě, tak si to vybrala.

Dítě, které ve své rodině něco postrádá (protože tam kde jsou energie odřezávané od toho, co se stalo, a to se děje všude, neproudí vždy všechny energie správně a není tam tedy výživa všeho, co bychom potřebovali) hledá hluboce v rodinných energiích nějakou výraznou energii, ke které by si udělalo vazbu. Dítě si raději udělá bolavou vazbu, než aby nemělo žádnou. Většinou ho to dovede k dramatickému silnému osudu, jež svojí energií převyšuje ostatní osudy, který když bude rozuzlen, spustí v rodině tok právě té výživné energie, kterou dítě tak moc postrádá. Je tam ten potenciál, který je však zašmodrchaný a nepřístupný. Dítě, aniž by to vědělo, se do tohoto osudu zamíchá a má to pak například takové následky, jaké jsem uvedla dříve.

Vypadá to jako osud, ale je to otázka nevědomé volby a snahy uzdravit to, co bylo v našem systému a tedy i v nás, traumatizované.

Pokud si toto neuvědomíme a nezačneme s tím pracovat, většinou dochází ke zhoršení situace. Pokud nás ovládne jen já přežití (které se častokrát chová pachatelsky a ničí vztahy a harmonii, i když je to proto, abychom přežili), traumatizovanému já bude neustále hůř a hůře a bude se prostě stejně projevovat přes náš život.

Není to o tom ukázat na já přežití prstem a říct, ty musíš pryč. Kdepak, to by byla další veliká chyba. Já přežití nám hodně pomohlo, dalo nám šanci žít a vyjít z toho alespoň pryč, když už se od toho nemůžeme oddělit úplně. Snaží se nám zachránit život. A používá k tomu klidně i násilné prostředky. Ale zaslouží si naši úctu. Ale samo o sobě není konečným řešením, protože i ono samo, ať už má sebelepší a důležité úmysly nakonec napomáhá k tomu, že se situace stále znovu a znovu opakuje.

Řešením tedy není dát jednomu nebo druhému přednost, ale jít se podívat až tam, v čem jsme uvízli a proč. S jakým osudem, který už se dávno uzavřel, jsme propojeni a snažíme se ho zakončit happyendem. Jak moc to ovlivňuje naše vztahy a jak k tomu používáme partnera a jeho „osudovost“?

Díky tomuto uvědomění se začínáme osvobozovat a místo toho, abychom napravovali situace, které už napravit nejdou, tak jim vzdáme úctu a vyvážeme se z těchto zapletení. Naši předci by si určitě nepřáli, aby se nám dařilo tak zle jako jim.

Toto poznání se projeví hluboce na kvalitě našeho života, osudovost dostane úplně jiný rozměr a na té nejhlubší rovině si uvědomíme, že svůj osud si volíme vlastně jen a jen my sami.

Takže zvědomte nevědomé, abyste si již svůj život mohli řídit vy sami.

A pokud byste se na to rádi podívali hlouběji a s doprovodem, ráda vám nabídnu individuální konzultace a pomohu vám tím projít a osvobodit se.