Bezesná noc

Dnes jsem měla náročnou noc. Nemohla jsem spát, budila se a převalovala. Myšlenky se mi toulaly kolem toho, co se stalo včera. Vlastně to ani nebylo tak dramatické a pravděpodobně to bude mít minimální dopady, nemohla jsem si však pomoci. A jak to asi všichni znáte, toto bezesné převalování mi situaci stejně nepomohlo vyřešit. Taky jsem věděla, že když budu takto pokračovat dál, budu ráno unavená a ani další den nebude o mnoho lepší. Mám v těchto případech ale jeden fígl, který vám chci prozradit.

Jak tedy využít bezesné noci, aby nám k něčemu byly?

Když jednou za čas nemohu spát a musím nutkavě přemýšlet nad problémem, který se mi honí pořád dokola hlavou, pracuji s touto vizualizační technikou.

Nejprve se přesunu od promýšlení a logických souvislostí problému k jeho emoční stránce.

Soustředím se výhradně na pocity, které k němu patří a pokouším se je vnímat co nejostřeji bez logického balastu.

Základem našeho hlavou neřešitelného dokola omílaného problému (který v tu chvíli většinou stejně vyřešit nejde) jsou v tomto případě právě emoce, které nám nedovolují usnout a problému nepomáhají. Naše hektická snaha vymyslet řešení je v tuto chvíli hlavně důvod jak se uklidnit a necítit právě tyto poplašné emoce, které prožíváme. Ale všimli jste si, jak to vůbec nefunguje? Mysl se jen točí dokola jako splašená opice, přehazuje myšlenky z jedné strany na druhou a našemu emočním klidu to nic nepřidá. Možná se na chvíli uklidníme, ale za okamžik je neklidná emoce a s ní strach, nervozita a vztek (doplňte další) znovu zpět. Kruh se opakuje a mysl začíná hledat jiné argumenty pro řešení.

Je to tím, že emoce se nedají vyřešit logickým řešením, i když si to naše mysl ráda namlouvá.

Takže zpět k emocím. Když přesunu svoji pozornost od myšlení k tomu, co cítím, snažím se tyto pocity ještě zesílit. Hlouběji se do nich ponořím. Ano, je to nepříjemné, ale už dlouhou dobu vím, že jinudy funkční cesta stejně nevede. Jakmile je cítím dostatečně intenzivně, začnu se soustředit na somatickou reakci těla. Pozoruji jak se mi dýchá? Kde mám v těle napětí? Je mi zima nebo teplo? Chvíli pozoruji tyto reakce a vnímám je co nejostřeji. Neutíkám před bolestí. Tak se efektivně dostanu blíž k psychosomatickému pozadí problému.

Protože abychom něco mohli skutečně vyřešit, musíme si na to nejprve posvítit a ne o tom jen do nekonečna filozofovat.

Následně si položím otázku: „Co ve mně potřebuje tento problém tak nutkavě vyřešit? Co nemůže spát a prožívá pocity s problémem spojené?“ Dám si pozor na to, aby se při tom moje hlava znovu nezapletla do nutkavé analýzy problému a vnější situace, ale držím se pocitů (i když jsou zdánlivě vzhledem k argumentům nelogické) a přejdu k imaginaci.

Po položení otázky nechám moje nevědomí, aby mi samo nabídlo obraz. Někdy se mi objeví obraz postavy. Třeba malého vyděšeného dítěte, které se bojí přistižení při chybě, i když vše udělalo jak nejlépe mohlo. Někdy se objeví imaginární bytost, která není člověkem, ale přesto má své emoce, svůj příběh. Pozoruji tuto bytost a její pocity, její příběh. Zeptám se jí, co se jí stalo, ale dávám si velký pozor, abych jen pozorovala a nic jí neradila ani situaci neanalyzovala. V této fázi je totiž každá logická analýza předčasná, rušivá a nakonec k ničemu nevede. Co však často pomáhá je popis pocitů. Když se tedy vrátím k případu dítěte, co se bojí přistižení při chybě, mohla bych říct například: „Vidím, že máš strach“.

Obvykle samotným pozorováním obrazu a popsáním pocitů začíná docházet k úlevě. Do vědomí začnou automaticky vystupovat hlubší souvislosti (jako vzpomínky, paralely imaginární bytosti s naší současnou situací).

Poté, co dostatečně poznám bytost, která se mi ukázala se jí zeptám (pokud mi to sama ještě neukázala): „Jak vypadá to z čeho máš strach?“ A čekám na to, jaký obraz se mi ukáže. Někdy se ukáže jiná bytost, která je děsivá a strašidelná. V příkladu s dítětem to může být chladná kárající paní učitelka nebo klidně ježibaba, která si dítě upeče k večeři, když udělá chybu.

Dívám se také na tuto osobu, na to, jak se cítí, jaké má motivy a co vlastně chce. Odpovědi nechávám samovolně vyvstat hlavně přes pocity a obrazy. Jakmile začnu problém analyzovat, uvolním se, vnitřně udělám krok zpět a vrátím se k pozorování a prožívání.

Někdy se mi dokonce rozvine celý příběh. Může být reálný z mého života, ale i mýtický. Vystupují v něm postavy jako hrdinové, draci, různé druhy oblud a nepřátelských bytostí, králové, princezny a mnoho dalších.

To všechno je v pořádku. Tyto obrazy není nutné brát doslova. Naše nevědomí nám touto formou dává důležitý vzkaz o tom, co se v nás odehrává, jaký vnitřní příběh žijeme a často i spontánně nabídne vyřešení této situace, když mu hluboce nasloucháme. Důležitá je symbolika těchto obrazů, která k nám promlouvá právě přes atmosféru a pocity vyvěrající z toho, co se objeví.

Celou dobu je důležité převážně pozorovat, cítit a prožívat. Nechat obrazy, aby se sami objevovaly. Necenzurovat jejich podobu. Je možné si s obrazem promluvit, zeptat se ho, co nám chce říct, ale v každém případě je nutné ho neopravovat, nekorigovat a neříkat mu, jaký by měl být. To je totiž zase jen podvědomá snaha naší mysli věci zmanipulovat a necítit emoce, která nám nedělají dobře. Když však neodoláme jejímu lákání, za chvíli zjistíme, že jsme se znovu vrátili k nekonečnému polemizování a řešení problému, které nikam nevede. Naopak, když vydržíme i u nepříjemných emocí, ony se mohou postupně vybít, zklidnit, rozpustit či se může spontánně objevit řešení, které nás jen logickým analyzováním vůbec nenapadlo.

Vnější problém sice pouhým emočním zklidněním nezmizí, ale kromě toho, že se člověk vyspí a má na to, aby mu čelil více síly, není strháván a rozptylován emocemi z nevědomí, které před tím praktickému řešení problému příliš neprospívaly.

Vnitřní imaginace je nám přirozená. Její aktivní vědomé pozorování je ale něco, co jde někomu snadno, jiný to však musí kultivovat. Každopádně nakonec je to vlastně velmi zajímavé a zábavné.

I když nemám ráda probdělé noci, tak si alespoň užiji dobrodružný příběh do hlubin mé psýché, kde se setkám s taji mého nevědomí a tak příčinou mé nespavosti.

Tak až zase někdy nebudete moci spát a nebo se vám bude nutkavě honit hlavou něco, nad čím stejně nemá cenu dokola panicky přemýšlet, vyzkoušejte to taky 🙂

Přeji osvěžující sny!