Důvěra a její fáze

Dnešní povídání je o důvěře. O tom, jak ji všichni potřebujeme a co od druhých očekáváme. Také jak s ní zacházíme a o ranách a zklamáních, které jsme získali, když jsme věřili. Když jsme věřili velmi a bezmezně – těm, které jsme „milovali a obdivovali“. Těm, od nichž jsme hodně očekávali. 

Je také o nedůvěře, která může časem díky zraněním usídleným v našich srdcích víc a víc sílit, až je pro nás velmi obtížné milovat a důvěřovat. A taky o tom, jak s tímto tématem zacházíme, jak se s ním vyrovnáváme, a jaký přístup nám v životě pomůže ze všeho nejvíc.

Pokaždé, když se otevřeme, ať je to pro milence, přítele, učitele, terapeuta nebo pro duchovního mistra, projdeme si podobnými fázemi. 

1. FÁZE PRVOTNÍ NEDŮVĚRY

Z počátku, než někoho poznáme, je běžné, že jsme opatrní a celkově nedůvěřiví. Je to přirozený instinktivní proces, kdy víme, že musíme nejprve druhého poznat, abychom zjistili, jestli mu důvěřovat můžeme a nebo ne. Jak moc je pro nás bezpečný, ohleduplný a jestli nás respektuje. Tento proces je postupný a trvá různě dlouhou dobu.

Málokdy někomu plně důvěřujeme napoprvé. Spíše ho potřebujeme postupně poznávat a důvěra se tak může (a nemusí) prohlubovat. Je to přirozená fáze, která nelze ovlivnit pouze naším vědomým rozhodnutím. I když důvěřovat chceme dříve nebo více, důvěru řídí naše podvědomé instinkty a také bolestné vzpomínky na situace, kdy naše důvěra byla zklamána a my jsme byli zraněni.

Tyto rány mohou někdy znemožnit přejití do druhé fáze a otevřít se. A to i tehdy, pokud u sebe máme dobrého partnera.

2. FÁZE OTEVŘENÍ SE A NEREÁLNÉ PŘEDSTAVY O DŮVĚŘE

Abychom překonali počáteční nedůvěru, většinou si idealizujeme osobu, která se nám zdá důvěryhodná. Jsme fascinování, postavíme si ji na piedestal i když nemáme žádnou jasnou představu, kdo ten člověk vlastně je. Protože většina z nás má hlubokou potřebu oddat se někomu, kdo je mocnější a „ví“, kdo se o nás postará, kdo nás ochrání, máme tendenci se otevřít příliš. A to s přehnaným a radostným očekáváním, že druhý naplní veškeré naše představy o důvěře.

Není to tak „hloupé“, jak se to může zdát, protože abychom se mohli emocionálně a duchovně rozvíjet, potřebujeme zakoušet něco nového.  A tak musíme podstoupit riziko, pustit obranné mechanismy a otevřít se. Jinak je těžké, spíše nemožné, vzdát se svých starých přednastavení a vyzkoušet nový způsob otevření se, abychom mohli zpracovat naše zranění a dospět do nového stavu vědomí a bdělosti. 

Bez podpory mystifikace bychom se lehce skryli za ochranné mechanismy ega a nebyli bychom ochotni objevovat nové stránky své osobnosti. 

V procesu duchovního a emocionálního vývoje se vydáváme všanc více než kde jinde, protože zde otevíráme nejhlubší a nejsvatější místa naší bytosti. Když se otevřeme duchovnímu učiteli, terapeutovi nebo Mistrovi, je naše duše nejzranitelnější.

Spojení se s naší duší a potřeba duchovního rozvoje je naší hlubokou a bytostnou potřebou. A protože je to pro nás tak důležité území, jsme přesvědčeni o tom, že duchovní učitel nás nesmí zklamat. Očekáváme od něj, že je to plně integrovaná osobnost a že to, co učí, také naplno žije. Musí být věrohodný a nesmí překračovat naše hranice.

Věříme, že nám žákům nesmí ublížit, ale naopak nás musí posílit, abychom objevili a přijali sebe sama v té nejhlubší možné rovině. Má nás přijímat takové, jací jsme. A my se naopak nemusíme příliš starat o něj. Čekáme, že bude silný a vše unese, poradí si v každé chvíli, ať už je naše chování jakékoliv

Tento postoj je v podstatě dětským postojem, který znemožňuje opravdové a kvalitní, rovnocenné vztahy, založené na vzájemném pochopení lidskosti a respektu našich nejen silných, ale i slabých stránek.

3. FÁZE POCITU ZRADY A ZKLAMÁNÍ

Mnoho učitelů (partnerů, přátel)  však naše očekávání v této míře nemůže naplnit, ať už žijí co nejupřímněji, či jsou více či méně polapeni svým egem. Jsou to lidé, se svými slabostmi, stíny, vlastními problémy. A když je poznáme blíže, už jen fakt, že jsou jiní, než jsme si představovali, i když nám přímo neublížili, je něco, co nás může velmi zklamat.

Postupně zjistíme, že nikdo není tím „ideálním partnerem, přítelem, rodičem a průvodcem“, o kterého se na své cestě v těžkých chvílích můžeme vždy opřít. A to nejlépe způsobem, který vyhovuje právě nám. A když se to stane, v tu chvíli druhého shodíme z piedestalu a z někoho, kdo byl ještě před chvílí zbožňovaný a obdivovaný se stane „zrádce“, ten špatný.

Tak vzniká pocity zrady a zklamání, který nám pomáhá dospět a probudit se z dětských očekávání. Uvidět věci takové, jaké jsou. 

Jsme životem a jeho přirozeností vedeni k přijetí naší vlastní zodpovědnosti opět objevit naše vnitřní vedení. 

Až a pokud projdeme tyto fáze s opravdovým pochopením, místo abychom dávali vinu druhému, můžeme dospět k opravdové důvěře.

Věrohodný učitel je takový, který nás vede k objevení této ztracené části. Když se otevřeme učiteli či jinému člověku, můžeme být podvedeni nebo se tak přinejmenším cítit. Ale můžeme využít této zkušenosti a objevit zranění nedůvěry a touto cestou odhalit zralou důvěru

V určitém bodě musíme převzít zpět svoji vlastní sílu, místo abychom ji promítali na učitele nebo dalšího člověka. Musíme vedení, které obdržíme, přijmout a opět si ho přivlastnit.

Jestliže se cítíme podvedeni, je naší zodpovědností tuto zkušenost použít ne jako výmluvu, abychom se mohli uzavřít, ale naopak zpracovat naše zranění a zůstat otevření.

V konečném důsledku jde o to otevřít se Existenci a životu samému, a tím objevit, že život nás má ve svých rukách. To je důvěra, po které všichni toužíme a která nám hluboce chybí.

Jak to máte s důvěrou vy?

Článek je zpracován a upraven podle knihy Jak vzniká důvěra (Krishnananda Trobe a Amana Trobe)

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů