Fascinující svět psýché

„Co jsou to ty vnitřní osoby o kterých pořád mluvíš?“ zeptala se mě kamarádka Jana při jednom příjemném letním rozhovoru. A po té, co jsem jí stručně vysvětlila o co jde, přišla ještě jedna trošku ustrašená otázka: „A není to nenormální, že by uvnitř nás bylo víc osob? Není to známka nějaké nemoci?“ Protože jsem tyto otázky neslyšela poprvé, nepřekvapily mě. A myslím, že jsou to otázky docela pochopitelné. Díky tomu jsem se také rozhodla napsat článek pro ty, kdo si tyto otázky kladou a přiblížit názory odborníků v oblasti psychologie, protože zdaleka nejsem první a už vůbec ne jediná, kdo se o tuto problematikou zajímá.

Někteří význační psychologové naší doby mluví o tom, že naše psýché je tvořena z mnoha částí – vnitřních osob, které mají svoji vlastní energii a velice specificky ovlivňují naše já. S vnitřními osobami pracovaly špičky jako Carl Gustav Jung, který je nazýval komplexy a archetypy. Roberto Assagioli jim začal říkat podosobnosti. Pozornost jim věnovali také Jacob Moreno, Fritz Perls, Sonja Straub či Hal a Sidra Stone, kteří vyvinuli techniku voice dialogue (technika vědomého dialogu s personifikovanými vnitřními silami). Také Artho Wittemann se připojil individuální systemikou. Tsultrim Allione vyvinula metodu krmení démonů, která pracuje s přijetím temných sil uvnitř nás samých. Eligio Stephen Gallegos hledá uvnitř psýché silová zvířata. Pojmy jako vnitřní muž, žena či dítě jsou známé široké veřejnosti.

CO NA TO JUNG?  

C.G.Jung mluvil o přítomnosti podpovrchových psychických struktur, které nazýval komplexy. Po mnoha experimentech dospěl k závěru, že mimo oblast vědomí se nachází psychické entity, které se chovají ve vztahu k vědomí jako satelitní objekty. Přesto však dokážou velmi ovlivňovat vědomí a někdy i vyvolat jeho závažné poruchy.

Jsou to šotci a vnitřní démoni, kteří člověka vždy překvapí.

Když se komplex vnějším podnětem aktivuje skrze asociace v něm vyvolané, jsme ohroženi ztrátou kontroly nejen nad svými emocemi, ale do určité míry i nad svým chováním. A i když jsme se v této situaci ocitli již několikrát a nechceme zareagovat stejně, nedokážeme tento stav ovlivnit.

Komplexy mají vlastní energii a projevují něco jako vlastní „hybnost“, podobně jako elektrony obklopují jádro atomu. Pokud nastane situace nebo událost stimulující komplex, dojde k prudkému uvolnění energie, která spustí jeho přesun z nevědomé roviny do úrovně vědomí, které posléze ovládne svojí specifickou reakcí.

OTIŠTĚNÍ ŽIVOTNÍHO PŘÍBĚHU

Psýché je tedy tvořena množstvím center, které mají vlastní energii, jíž mohou samostatně nakládat, a některá z těchto center dokonce disponují vědomím a usilují o dosažení vlastních cílů. Většina lidí však umí do jisté míry vliv komplexu neutralizovat. Tato schopnost je v souladu s nutností adaptace a někdy je dokonce otázkou přežití.

Komplexy mají osobní povahu a jejich vznik je svázán s životním příběhem konkrétního člověka a traumaty, které v něm prožil. Existují ale i komplexy rodinné vytvořené rodinou historií či komplexy společenské. A i ty mohou být otištěny v psýché jedince a působit zde.

O komplexech také můžeme uvažovat jako o osobnostních fragmentech nebo dílčích osobnostech. Lidská osobnost je tedy tvořena menšími či většími částmi. A tyto části mají nepochybně vlastní vědomí a díky tomu je člověk čas od času v moci „jakési cizí osobnosti“.

JAK SE NÁM TO STALO?

Vnitřní osoby začínají vznikat již od počátku našeho života. Jednoduchým důvodem pro to je existenční nutnost každého dítěte chránit se. Musí vyvinout moc, ať už v jakékoliv podobě, která zmírňuje jeho původní bezmoc a tak nás činí méně zranitelnými. Duše každého dítěte musí zjistit, jaké mocné stránky musí vyvinout a posílit, aby byly chráněny zranitelné a citlivé stránky a aby se dítě mohlo v prostředí do něhož se narodilo, vyvíjet tak, jak to odpovídá jeho podstatě. Mocné síly, které tento úkol převezmou, jsou svým způsobem vysoce kvalifikované síly, které v době svého vzniku poskytují specifickému individuu v jeho specifickém prostředí nejlepší možnou ochranu.

V podstatě každý člověk během prvních let života prodělává evoluční psychický proces: nejrůznější vnitřní osoby se svými různými metodami řešení svádějí konkurenční boj o nadvládu v psýché. Ty které dokážou rozhodnout boj ve svůj vlastní prospěch, protože dítě nejefektivněji chrání a (nebo) mu nejlépe umožňují vývoj, se stanou „Já“.

„Vnitřní osoby, s nimiž se ztotožňujeme, tvoří „vnitřní vládu“. Ony rozhodují, kdo jsme a jaká rozhodnutí činíme. Nazýváme je také „hlavní hlasy“. Jsou nám tak blízké, že si jich většinou nejsme vědomy. Artho S. Wittemann

JAK TO TEDY FUNGUJE?

Například pokud muž připomíná ženě jejího krutého a násilnického otce tónem hlasu, jeho chování se dotýká jejího vnitřního komplexu, který se aktivuje a začíná reagovat. Intenzita emocí a reakce bude však patřit primárně jejímu otci a bude jím ovlivněna. V případě, že žena bude s tímto mužem delší dobu, a on ji bude týrat, její původní komplex se zvětší o prožitky zažité s partnerem. A v každém případě bude tento komplex neustále více omezovat její osobní svobodu a jeho reakce bude intenzivnější.

ZNAMENÁ TO, ŽE JSME BLÁZNI?

To rozhodně ne! Existence vnitřních osob neznamená patologický stav. Naopak ukazuje přirozenou anatomii naší psýché. O zdraví či nemoci rozhoduje nastavení těchto dílčích jednotek a jejich působení na celý systém. Onemocnění vzniká pouze v případě, že některý z komplexů je silně dysfunkčně nastaven díky prožitému traumatu z minulosti a má na člověka výrazný a nutkavý vliv. Existence více vnitřních osob neukazuje ani na mnohočetnou poruchu osobnosti. V případě tohoto onemocnění nespojuje jednotlivé stavy vědomí žádné sjednocující vědomí a Já tím pádem není schopno přemostit psychický prostor, který je odděluje. To způsobuje disociaci a nemocný si není vědom toho, že se chová jako více různých osob. Na rozdíl od toho si zdravý člověk uvědomuje, že se chová více odlišnými způsoby.

„Každý člověk je malá společnost“ Novalis

SPOJENÍ MEZI PSÝCHÉ A TĚLEM

Komplexy mají svou vlastní identitu a dokonce se odlišují v tom, do jaké míry zasahují do průběhu tělesných funkcí. Mají také velmi výrazný vliv na metabolismus a biochemickou reakci těla. U mnohočetné (disociativní) poruchy osobnosti bylo zjištěno opravdu překvapivé spojení mezi psýché a tělem. Vědci zjistili, že každá z osobností má svoji jedinečnou fyziologii. Lze u nich pozorovat značné měřitelné variace v srdeční frekvenci, krevním tlaku, galvanické reakci kůže a hormonální úrovni v závislosti na tom, která osobnost zrovna převažuje.

Jeden jedinec byl klinicky diagnostikován jako diabetik závislý na podávání inzulinu, ale pouze v jedné ze svých osobností. Jiná pacientka měla silnou alergii na citrusy, která jí způsobovala kopřivku, ale opět v jedné z osobností. Výzkumník mohl na vlastní oči sledovat, jak její kopřivka mizí, když přepnula na jinou osobnost. Známý je i případ, kdy jedna osobnost trpěla alergií na kouř a druhá při tom byla vášnivým kuřákem.

JE TO VŮBEC MOŽNÉ?

Pokud se vám zdá přehnané, že by každá oddělená vnitřní osobnost která obývá tyto jedince, měla rozdílný metabolismus, vzpomeňte si, že věda již objasnila fakt, že každý z módů vědomí (bdělost, spánek, snění, stres, relaxace atd.) má svůj vlastní unikátní chemický projev. Jsme biochemické bytosti, tudíž každý psychologický stav má svůj biochemický ekvivalent. Pacienti s disociativní poruchou osobnosti nás učí, že příběh, který žijeme, a metabolismus, který zažíváme, jsou neoddělitelně spjaty.

„Osoba je systém, který se stejně jako mnoho jiných systémů v přírodě, skládá z menších jednotek.“ Artho S. Wittemann

KUDY Z TOHO VEN?

Když se s komplexem (podosobností, vnitřní osobou) pracuje správně, dojde k něčemu, co se dá nazvat rozpuštění staré vzpomínky. Tím se uvolní psychická energie komplexu a změní se druh jeho působení a uvolní se nutkavost.

Vnitřní osoba již není zatížena traumatem, jehož energie a otisk jsou zpracovány. Tato osoba si sice trauma pamatuje, ale již na ni nepůsobí negativním způsobem minulost. Ona poté může začít žít v přítomnosti a adekvátně na ni reagovat. Najde své správné místo v systému psýché a je více schopna navázat kvalitní komunikaci s celým Já. Systému také nabídne své specifické dary.

„Zraněné vnitřní dítě se může znovu uzdravit. Svou citlivost ale nikdy neztratí. To také ani nemusí. Vnitřní dítě, které nalezlo dobré místo v systému duše, je zdrojem radosti a spokojenosti. Právě jeho citlivost a jeho schopnost dávat a přijímat lásku a lidské teplo jsou nenahraditelné poklady.“   Artho S. Wittemann

Vnitřní osoby jsou tématem, který rozhodně stojí za pozornost. Znám mnoho lidí včetně sebe, kteří si pomocí pochopení tohoto principu lépe porozuměli a díky integraci vnitřních sil postupně zlepšili svůj život. Když totiž porozumíme těmto vnitřním silám a pomůžeme jim nalézt správné a zdravé místo v naší psýché, ony se z nepřátel stanou mocnými spojenci a pomohou nám vést náš život šťastnějším a smysluplnějším směrem.

Zaujala vás tato problematika? Potom se podívejte ještě na tato videa:

VNITŘNÍ KRÁLOVSTVÍ
JAK UZDRAVIT SVÉ VNITŘNÍ DÍTĚ

Zdroje:

1. Jungova mapa duše – Murray Stein
2. Pomalá dieta – Marc David
3. Inteligence duše – Artho S. Wittemann

Další literatura o vnitřních osobách:
Temná stránka hledačů světla (Debbie Ford)
Osobní totem (Eligio – Stephen Gallegos)
Obejměte své vnitřní dítě (Ladislav Dvořák)
Pečuj o své démony (Tsultrim Allione)
Architektura vnitřního světa člověka (Artho S. Wittemann)