Hektický život jako únik (aneb boj o životní harmonii)

Pavla je milá, usměvavá žena ve středním věku. Když přišla za mnou, byla unavená a ve stresu. Popisovala svůj problém tak, že neustále nestíhá, nedokáže si najít čas na důležité věci a přátele. Měla pocit, že je pořád zahlcena tím, co musí udělat, ale přesto nic nezvládá. Byla z toho vyčerpaná a nemělo to pro ni smysl.

Přestože měla Pavla aktivní život plný výletů, setkání s přáteli a nespočetných kurzů, které vášnivě absolvovala, cítila se jako člověk nudná a nezajímavá. Měla dojem, že na rozdíl od ostatních nic nezažila, a proto musí být pro druhé nezajímavá.

Když jsme se jejím tématem zabývaly hlouběji, vynořil se stres, kterým reagovala na nudu a prázdnotu. Zdálo se, že hektickým tempem utíká právě před nimi. Ale zpomalit své životní tempo, i když si to moc přála, nedokázala.

Rozhodly jsme se společně prozkoumat její dvě vnitřní osoby (části). Jednu, která nesnáší nudu, odmítá se s ní vyrovnat a je proto neustále aktivní (nazveme ji AKTIVITA) a druhou, která si připadá nezajímavá a nudná, jako by nic neprožila a neměla co nabídnout (nazveme ji NUDA).

Bylo zřejmé, že mezi těmito dvěma osobami panuje napětí. AKTIVITA chtěla neustále něco dělat, nesnesla jen tak sedět a chtěla objevovat svět. NUDA se už od začátku jevila jako malé dítě, které prostě neví. Neví, co má dělat, neví, co se děje, ale je zastavené a jakoby ani nic dělat nemohlo. Jakoby z něj nevycházel žádný impulz.

Když jsme NUDU poznávaly dále, stala se zajímavá věc. Tato dětská část Pavly se najednou zadívala do dálky s velmi nepříjemným pocitem, jako by se zastavil čas. V obrazu, který se před ní v té dálce vynořil, leželo na zemi novorozeně, kterému byla zima a cítilo se osamělé. Byl to někdo z Pavliny rodové linie, koho ona sama neznala, ale jak se velmi brzy ukázalo, silně ovlivňoval její život.

Dítě bylo zoufalé, potřebovalo teplo a ochranu matky, která tam nebyla a nebo ji nedokázalo vnímat. Dítě se velmi bálo o svůj život.

Pavla celou situaci silně prožívala. Cítila pocity dítěte na svém vlastním těle. Třásla se a byla jí velká zima. Cítila, jak se dítě chvěje, jak se bojí a jak jeho svaly tuhnou. Jak nedělá navenek nic, ale uvnitř se choulí do sebe, jako by se tak chtělo schovat před okolním světem. Vnímala, jak se mu svaly instinktivně zatínají a svým napětím vytváří ochrannou svalovou vrstvu proti nepříznivému prostředí. Navenek se zdálo, že dítě nic nedělá, že je jen strnulé hrůzou. Ale právě tělesná reakce byla jeho nejvyšší možnou ochranou.

Postupným uvědoměním tělesných pocitů a jejich znovuprožitím se Pavle ulevilo. Když totiž vpustíme do vědomí vytěsněné prožívání, které je uloženo v našich pocitech a těle, vše, co nebylo do teď vidět, ale přesto na nás z hlubin našeho nevědomí působilo, může být pochopeno, přijato a integrováno. To se stalo i nyní.

Dál jsme se dívaly s Pavlou, co se odehrává u dítěte. To dělalo vše, co mohlo, ale nebylo to dost na to, aby přežilo. Bez matky, která se někde potácela v mdlobách a sama neměla dost síly na to, cokoliv udělat, nemohlo přežít. A tak zemřelo. Dostalo dar života, ale jenom na velmi krátkou chvíli. Vůbec ho nemohlo žít. Všechny možnosti, které potenciálně mělo, byly nevyužity. A zemřely spolu s ním krátce po jeho narození.

Pro Pavlu to byl velmi silný emoční zážitek. Vše s dítětem hluboce prožila. Jakoby celý život znala jeho pocity. Pocity, které jí neustále našeptávaly do ucha: „Jsem sama, nikdo mě nechrání, svět je nebezpečný a nemohu žít to, co život nabízí“. Jen úplně nerozuměla tomu, proč to tak cítí. Teď už věděla. Pochopila s jakým osudem byla spojena. Postupně se jí ulevilo a i dítě našlo svůj klid, když bylo viděno a byla uznána jeho památka. Když byla prožita jeho bolest a bezmocnost z toho, že nemohlo prožít dary, které život přináší, protože příliš brzy zemřelo.

Jak celý proces postupoval, postupně se také ulevilo NUDĚ. Jakoby ožila. Už vůbec nebyla nudná. Stala se malým zdravým dítětem, které vášnivě zkoumalo okolí a chtělo ho co nejvíce poznat. A my jsme s Pavlou pochopily, že NUDA na sobě jen nesla osud malého dítěte, které nemohlo žít. Ona cítila jeho pocity a stejně jako ono nemohlo využít dar svého života, svobodně zkoumat a prožívat, ani tato dětská část Pavly to nedělala.

AKTIVITA se na to nechtěla dívat, ale postupně nám přiznala, že se nedívá právě proto, že je to pro ni příliš děsivé. Došlo jí, že je tak moc aktivní a nesnáší nudu, protože ji děsí zastavení a prázdnota a to jí připomíná osud dítěte. Nebojí se nudy, ale smrti, neprožitého života. A proto se pořád tak moc honí za zážitky, protože když se na chvíli zastaví, v skrytu duše cítí strach, že už nebude moci žít. Že bude všechno ztraceno.

A to ji tak moc děsí, že se nezastaví ani na chvilku. Dokonce ani v noci není schopná kvalitně spát, jak má aktivní mysl. Přes počáteční neochotu vidět děsivý osud dítěte se i AKTIVITA uvolňuje. Nechtěla Pavle ublížit, byla jen kompenzačním mechanismem, který Pavlu chránil před bolestí. Jen vyvažovala NUDU, aby Pavlu nestrhla s sebou do osudu, který za zemřelé dítě nesla.

Tak se to v nás děje vždy. Kde je jedna vnitřní osoba spojená s těžkým osudem oběti, je vždy i druhá, která nás chrání a dělá přesný opak. Kompenzačně vytváří protisílu, druhou stranu mince, a tak nám pomáhá přežít. Ale dokud nenajdeme s jakým osudem jsme zapleteni, a neošetříme ho správným způsobem, podvědomě ho následujeme, ať už nás naše ochranná část chrání sebeúčelněji.

AKTIVITA se uvolila a já jsem jí ukázala směrem, kde leželo vše, co Pavla v životě prožila. Všechny výlety, setkání s přáteli, kurzy a další smysluplné věci. AKTIVITA se rozplakala, protože jí došlo, že se sice snažila žít naplno , ale jako by nikdy necítila, co skutečně žije. Bylo to, jakoby jedla čokoládu, ale necítila její chuť, tak žila pořád v pocitu, že žádnou čokoládu nemá. Přesně tak Pavla prožívala celý svůj život. Zažila toho mnoho, ale nedokázala to prožít i uvnitř sebe. Nikdy z toho nebyla nasycená.

Postupně AKTIVITA přestala plakat a smířila se s tím, jak to bylo do teď. Pochopila, že to nešlo jinak a prožívala velkou vděčnost za to, co všechno jí život přináší. Najednou to dokázala cítit a byla schopná to žít. Věděla, že už se nebude tolik honit. Že zastavit se neznamená umřít a že může i odpočívat. A že už je schopná se sytit z toho všeho, co prožije.

Když je někde v našem rodě neuznaná předčasná nebo nepřirozená smrt, potom na sebe později někdo v rodě nevědomě vezme tento osud a nemůže díky tomu kvalitně žít. I když žije, jakoby nežil. Stejně tak tomu bylo u Pavly. Ani ona si nemohla ze svého života vzít to, co jí ve skutečnosti nabízel. Takto silné jsou transgenerační přenosy.

Podvědomé následování osudu je snaha uznat tento osud a pomoci předkovi, který bolest zažil. Je to projev lásky k rodu o kterém ani nevíme. Snaha zhojit rány, které do něj byly v průběhu času zasety. Ale protože celý tento proces probíhá na nevědomé úrovni, jenom na bolest poukazuje. A my mu nerozumíme. Netušíme, proč se nám dějí nepříjemné věci. Tak nechtěně žijeme zátěže, které mají ukázat na bolest z minulosti. Toto ale není jediné řešení.

Když poznáme, co ve skutečnosti děláme a že se snažíme pomoci předkovi, aby se na něj nezapomnělo a nebyl na svůj osud sám, můžeme se jeho osudu poklonit. Uznat ho. Říct mu, že na něj a jeho osud nezapomeneme. A tím se uleví nám i jemu. Už nemusíme ukazovat na tento osud tím, že ho budeme následovat a sami u toho trpět. Potom můžeme začít žít svůj vlastní život mnohem plněji.

Pavla vzdala svému předkovi úctu. Dokonce se rozhodla, že pro něj doma uspořádá malý rituál. Odcházela s pocitem velké úlevy a s hlubokým uvědoměním, že její život je mnohem bohatší, než do té doby viděla.

Těším se, až mi Pavla příště poví, co všechno si v životě od našeho posledního setkání užila. Moc jí fandím.

PS: Také chceš poznat, jaké příběhy se odehrávají hluboce v nevědomí tvého nitra a skrytě a silně ovlivňují silně tvůj osud? Pokud chceš z těchto vlivů vystoupit a žít svůj život svobodněji, objednej se na za mnou na konzultaci. Společně objevíme novou a svobodnější cestu. Těším se na tebe.