Darina je zajímavá a inteligentní žena těsně před čtyřicítkou. Život se s ní nemazlil, ale ona se nevzdala, pilně pracovala a vybudovala si malou firmu, která jí dobře prosperuje a má hezké osobní a naplňující vztahy se svými klienty. Nějakou dobu prožívá i perspektivní partnerský vztah, kde s partnerem plánují svatbu. Přesto všechno, že její současné životní období je pěkné, snad i nejlepší v jejím životě, Darina cítí pocity prázdnoty, bezesmyslovosti a apatie. I když si najde čas na spánek, není ráno pořádně odpočatá. Cítí se demotivovaná a vlastně žádná její činnost ji příliš nenaplňuje. Střídají se u ní období apatie a nicnedělání se záchvaty workoholismu. A to ji příliš neuspokojuje.

Přesto všechno, že její současné životní období je pěkné, snad i nejlepší v jejím životě, Darina cítí pocity prázdnoty, bezesmyslovosti a apatie.

Když za mnou přišla, k jejímu psychickému stavu se přidaly i psychosomatické trávicí obtíže a velká únava. Darina z toho byla zmatená a nerozuměla tomu, proč, když má nyní ve svém životě téměř vše, o co tak dlouho usilovala a po čem toužila, nezažívá takové pocity štěstí a naplnění, jaké očekávala. Naopak se vlastně necítí moc dobře. Abychom lépe porozuměly její zátěži, postavily jsme konstelaci.

V konstelaci jsme umístily Darinu, její vnitřní osobu, která prožívá pocity bezesmyslovosti a prázdnoty (nazvěme ji Prázdnota). Dále vnitřní osobu, která nese somatické potíže (nazvěme ji Paní Nevolnost) a workoholickou vnitřní osobu (nazvěme ji Paní workoholička).

Konstelace může začít

Přestože samotná Darina cítí, že její život i práce mají smysl, je unavená a potřebuje se prospat. Má ruce sepnuté za zády a jakoby s nimi nemohla nic dělat.

Vstupuji do Prázdnoty a moje vnímání se proměňuje v pocity malého dítěte, kterému je zle a potřebuje, aby si ho někdo všiml. Nikdo se o něj ale nestará a tak kňourá a vydává zvuky. To je jediné, co mu v tuto chvíli může alespoň trošku ulevit. Darina tomu přihlíží a i když neví, co by to mohlo znamenat, velmi jí ulevuje, když dítě vydává zvuky. Cítí, že na jeho pocitech je něco opravdového a důležitého. Paní workoholička je velmi v pohybu, práce ji baví, ale nemůže se zastavit. Má pocit, že kdyby to udělala, asi zešílí nebo se něco strašného stane. Tak raději neustále něco dělá, ať už to má větší či menší smysl a tím vyčerpává Darinu, protože jí nedovoluje efektivně si odpočinout.

Paní nevolnost má stejně jako Darina ruce za zády a má pocit, že i když je jí strašně zle, může jen pasivně přihlížet všemu kolem. Je jí špatně od žaludku, pálí ji oči a chce se jí kašlat. Nic z toho jí nedává smysl.

Živoucí vliv minulosti

V tuto chvíli nemá smysl dále setrvávat v přítomnosti, protože zde neobjevíme nic podstatného. Stavíme tedy do konstelace předka, s nímž jsou tyto symptomy, které se přenáší na Darinu, spojeny.

Objevuje se tu mladý silný muž, kovář, který je zaklíněn pod těžkými předměty v hořícím stavení. I když k němu plameny ještě nedosáhly, protože je v patře, je zde uvězněn pod trámem. Cítí horko sálající z ohně v místnosti pod ním, z kouře ho pálí oči a je mu nevolno od žaludku. Ví, že tu zemře. To s čím se však nedokáže vyrovnat není smrt samotná, ale to, že nezplodil potomky – dva syny. Přestože hodně pracoval a mnohé vybudoval, byl uznávaný a jeho profese ho uspokojovala, na rodinu se teprve připravoval. Ale i přes to mnohé, co již dokázal, jakoby jeho život neměl žádný smysl, když nevychoval syny, kterým by předal své řemeslo.

Má pocit, že selhal a celá jeho existence byla zbytečná a s tímto pocitem se nedokáže vyrovnat.

Na tento obraz silně reaguje Paní workoholička, ještě více panikaří a běhá kolem. Možnost zastavení se jí připomíná uvíznutí v tomto příběhu, kde skončil předčasně lidský život. Když jsou symptomy vyjádřeny v minulosti, Paní nevolnost se uvolňuje a přestává jí být špatně.

Doba v níž kovář žije, je svými hodnotami výrazně jiná než doba současná. Rodina a pokračování rodu tu má přednost před individuálním životem. Člověk sám o sobě bez přínosu rodu neznamená moc. Samozřejmě, že ani zde není všemi tento dobový ideál naplněn, ale je zde prožíván jako životní smysl.

Darina se začíná uvolňovat a tento pocit nenaplněného smyslu je jí povědomý. Jakoby opakovala kovářovi kroky, pracovala tvrdě, budovala, připravovala se na rodinu, ale díky různým životním zásahům se nedařilo vybudovat ji dříve a děti neměla dosud. Zároveň si vzpomíná, že její rodiče si přáli mít syna, ale narodila se jim holčička.

Když nejsme tím, co si druzí přáli

Na tuto sekvenci reaguje Prázdnota – dítě. I když tomu ještě nerozumí, prožívá pocit, že by měla být kluk, ale ona je holka. A tím velmi trpí. Chce být tím, co si přeje rod, ale nemá to jak udělat. Tak se neustále snaží být někým, kým není a to je velmi frustrující.

Darině začíná docházet mnoho souvislostí v jejím životě. Uvědomuje si, že vždy vyjadřovala více mužské hodnoty, jakoby se opravdu pasovala do role muže – budovatele. A jakoby vždycky tak nějak cítila, že přesně neví, co to znamená být ženou. Soucitně se dívá na Prázdnotu – dítě a má slzy v očích, když vidí utrpení mladého kováře. Tomu se ulevuje, když je jeho osud viděn a postupně se vyrovnává s tím, že se nenaplnil tak, jak si to přál.

V tu samou chvíli z Dariny také padá velká zátěž – celoživotní pocit, že má být někým jiným, než může být a že by svůj život měla věnovat něčemu většímu, i když vlastně netuší čemu.

Uvolňuje se a dochází jí, jak moc se přetěžovala díky tomu, aby se stala někým, kým nikdy být nemohla a naplnila osud z minulosti, který byl již dávno završen.

Paní workoholička, Paní nevolnost i Prázdnota se uklidňují a uvolňují. A samotná Darina cítí pocit osvobození a možnost nechat minulosti jít. Možnost žít konečně svůj vlastní osud.

Paní Darina odchází s úsměvem na tváři, ale lehkou únavou v očích. „Tak snad se mi podaří se konečně pořádně vyspat:)“, říká šibalsky. Držím jí palce.