Moje ráno s démonem

Už je zase ráno . Otevírám pomalu oči, protahuji se a moji pozornost upoutává nádherně svítící slunce, jehož paprsky mě laškovně lechtají na nose.

I toto ráno, jako už celý předchozí týden, se natáhnu po bloku a tužce a chystám se psát moje „ranní psaní“. Tato technika z knihy Umělcova cesta má sloužit k tomu, abych se naučila nechat volně proudit moji kreativitu a nedovolila cenzuru vnitřnímu kritikovi a diktatuře rozumu. Mé myšlenky a pocity nechávám volně proudit a jen letmo je zaznamenávám: „Je ráno, jupiiii, copak budu dneska dělat? Mám chuť na sušenky, ale nedám si je. Ne ne. Ovesná kašička je dobrá a zdraví prospěšná volba. Ale to cvičení, brrrr, tak se mi nikdy nechce, ach jo, ach jo……“

Popsat tři strany A4 pro mě do dnešního dne nebylo vůbec složité. Dokonce to bylo příjemné vyprázdnění jinak přeplněné hlavy. Ale dnes to bylo jinak.

Pozoruji a zapisuji moje běžné ranní myšlenky a pocity, ale najednou se v místnosti znatelně ochladí. Slunce jakoby už nesvítilo tolik. V mé hlavě se objeví nový hlas. Je chladný a krutý, až mě to leká. Tohle v sobě běžně neznám, ale nejde to přehlédnout.

Když se mi stane něco podobného a objeví se hlas, kterému nerozumím, vždy mu dám podobu bytosti, abych ještě lépe viděla, s kým mám tu čest. Nyní před sebou vidím muže, který se na mě krutě dívá. Říká: „Snad si nemyslíš, že budeš mít neustále hezká a příjemná rána a psát si tady ty svoje blbiny?“ Přísně se na mě podívá a pokračuje: „Vždycky dáš přednost tomu hezkému a milému, v čem je ti dobře, ale víš, MY STÍNY TAKÉ CHCEME BÝT VIDĚNY!“ Běhal mi mráz po zádech, ale napjatě jsem poslouchala dál: „Proč si myslíš, že právo na existenci mají jenom pozitivní a příjemné aspekty života? Protože máš strach? Protože ti s tím temným není dobře? Ale tak to nejde, milá zlatá, my stíny jsme tu taky. Jsme temní, zlí, krutí a nepříjemní a všichni jsme v tobě. Většinou se nedostaneme ke slovu, spíš nás vidíš v lidech a ve světě kolem. Ale i my jsme tvojí součástí. Když nás nepřijmeš vědomě, budeme se vkrádat do tvých snů a strašit tě jinak.“

Musela jsem mu dát za pravdu. Ano, vím o nich. Někdy je cítím. Vím, že sídlí v mé hloubce, stejně jako bytosti světlé, laskavé a milující. V mém životě se jim snažím nedat vládu a prostor, ale oni si najdou vždy způsob, jak mě naštvat nebo mi otrávit den.

Můj vnitřní démon uviděl, že jsem jeho existenci vzala na vědomí a že mi došlo, že s tím, že existuje, stejně nic nenadělám. Tak se unuděně odšoupal pryč. Dal mi prostor, abych mohla přemýšlet.
V místnosti se rozjasnilo a já zase začala vnímat sluneční paprsky.

Tento překvapivý zážitek na mě hluboce zapůsobil. Uvědomila jsem si, jak neustále dáváme přednost dobru a světlu. Líbí se nám to, co nám zlepší a rozjasní den. Vnitřní temnotu a její démony však odmítáme a zaháníme.

Toto ráno jsem se rozhodla, že všechno, co je ve mně, si zaslouží přijetí. Začala jsem zdravit nejen své vnitřní anděly, ale vyslala pozdrav i do mého démonského vnitřního světa. Zvláštní bylo, jak jsem se v tu chvíli uvolnila a moje tělo prolévalo příjemné teplo. Takhle to tedy asi je, když přijmeme věci ve své skutečné podobě.

Měla jsem dojem, že můj démon mě zpoza rohu tajně pozoruje. Když uviděl moji proměnu, pousmál se a zamumlal si pod vousy: „Jak dlouho budu muset být na tu holku zlej, než jí to skutečně dojde?“ a s úsměvem se vydal někam do dáli. Najednou mi přišel velmi moudrý, skoro jako učitel. Mám pocit, že se s ním zase brzy setkám.

Že by nám i temnota předávala svoje moudra a pomáhala dozrát?

PS: A kdo že to byl ten démon? Více se dozvíte zde