Nezodpovězené otázky

Člověk je tvor zkoumavý a tam kde je to možné, se snaží najít odpovědi na své otázky. Neustále řeší, jak to udělat, aby se měl lépe tam, kde se mu nedaří. Klade si otázky, proč se věci staly tak, jak se staly, co bude příště, jak ve svém životě vybudovat to, co chce a hlavně, jak se vyhnout tomu, co nemá rád a co nechce. Kvůli budoucnosti navštěvuje kartáře či vědmy a přestože leckdy dostane zajímavé odpovědi (někdy pravdivé, jindy ne), nikdy se nedozví vše, co by rád věděl.

I já, byť nejsem vědmou, se často setkávám s tím, že mi lidé kládou otázky ohledně jejich života a budoucnosti. Chtějí vědět informace, na než není v daném okamžiku zřejmá jasná odpověď. Ano, dá se odhadnout hypotetická možnost, dá se intuitivně naladit, co by se mohlo stát či kam náš život směřuje. Ale to je pouze jedna z mnoha možností, která vychází ze současného okamžiku. V těchto případech velmi pečlivě zvažuji, kdy odpovědět a kdy ne, protože upnout pozornost hledajícího na jednu jedinou možnou variantu může být také zhoubná cesta do pekel.

Pokud se totiž upne na něco, co se mu líbí, může přehlédnout i jiné možnosti na jeho cestě, které mohou být ještě mnohem lepší či něčím důležité. A nebo se ve strachu z toho, co se mu nelíbí se své cestě vyhnout.

Či před ní může alespoň utíkat a tak oddálit a ztížit vývojovou lekci, která pro něj bude, pokud ji zvládne, nakonec velkým požehnáním. A tím se jeho cesta výrazně zpomalí a zkomplikuje.

Často slýchávám také otázky typu: „Kdy už to budu mít vyřešené?“ nebo „Kdy potkám toho pravého?“, či „Kdy už to bude tak či tak?“ Každá práce na sobě sama však nějakou dobu trvá a my nikdy přesně nevíme jaké vrstvy v nás jsou a potřebují být odkryty. Ráda tomuto procesu říkám psychoarcheologie.

Naše psýché je totiž také složená z mnoha různých vrstev a obsahuje různé fragmenty z minulosti. A často to, co je viditelné a vědomé je jen malou špičkou ledovce oproti tomu všemu, co se skrývá v našem nevědomí. Kdybych tento proces přirovnala k archeologii, vypadalo by to asi takto. Nejprve jsme na místě, kde je nad půdou vidět nějaká stavba nebo její ruina. To je naše vědomé já.

Postupně vrstvou po vrstvě odkrýváme další části stavby, nacházíme nové prostory, kusy nádob, různé zařízení a někdy dokonce i kostlivce. A to všechno krok po kroku. Nevidíme celek, ale pouze jeho fragmenty, o nichž se můžeme domnívat k čemu byly a jakou funkci plnily.

Přesto však může nalezení nového fragmentu, který je třeba z jiné doby, úplně změnit kontext výkladu toho, co jsme našli doposud.

To neznamená, že dosavadní cesta neměla svůj význam. Mnohé nám na ní bylo odkryto, mnohé nám pomohlo, mnohé nás inspirovalo. Ale ne všechny otázky na ní byly zodpovězeny ihned nebo podle našich představ a přání. Všechno chtělo svůj čas. Tak se nám postupně odkrývala další a další tajemství naší cesty a celého našeho života.

Mít vizi a cíl má své přednosti. Když se otočím a podívám se zpět na moji životní cestu – často mě dopředu hnala touha a vize. Vize toho, co chci uskutečnit, jak a kde chci žít. Jaký chci mít vztah. Byla jsem jak oslík s mrkví před očima, kterého touha ochutnat mrkev hnala vpřed a pomáhala mu projít přes úskalí cesty, kam by se jinak z pohodlnosti nebo prostě jenom nedostatku motivace nikdy nevydal.

Oranžová pochoutka byla jakousi mihotavou vábničkou. A přestože se mi nakonec život mnohokrát odvinul jiným směrem, než byly moje původní představy a vše by se tedy mohlo zdát zbytečné, při pohledu zpět vidím, že to, co bylo cenné, byla právě cesta sama. Dostala jsem se sice na jiné místo, někdy lepší, občas ne. Někdy v souladu s mými představami a sem tam ne zrovna podle nich.

Ale to celé bylo ve své podstatě mnohem méně významné než to, jaká jsem tam došla, jak jsem se změnila a co jsem na té cestě poznala.

Mnohokrát jsem prošla obdobím, kdy vidina pochutnání si na mrkvi mizela v dáli nebo se zdála nedosažitelná a já ztrácela motivaci jít dál. Tehdy jsem toužila po tom, aby mi někdo řekl, že ta mrkev je reálná a že už budu brzy u ní a sladce si na ní pochutnám.

A tehdy jsem i já kladla otázky. Někdy odpovědi dostala a někdy ne. Někdy mě svedly z cesty a někdy mi pomohly jít dál.

Co ale bylo vždy a znovu podstatné bylo to, jak jsem se u toho změnila.

Opravdové odpovědi jsem totiž vždy viděla nikoliv při pohledu dopředu, ale často až při pohledu zpět, jak se člověku skládá jeho život před očima a dává hlubší a komplexnější význam jako velká hologramová skládačka. Kde jednotlivé fragmenty objevené v naší psýché lépe zapadají do sebe. Kdy víme více a více, i když nikdy nevíme úplně vše. A tak postupně pozorujeme i to, že náš život je vlastně dobrodružná cesta plná objevů. A ty často jen tak mimochodem mineme v honbě za mrkví, kdy si ani nevšimneme, že jsme proběhli nad nalezištěm plným pokladů.

Na mé vlastní cestě byly nakonec ty poklady vždy ve mně samé. Stejně tak jako odpovědi na otázky. I když byly zamčené uvnitř a nebo pohřbené hluboce pod povrchem, kde jsem místo toho, abych se ponořila hluboko dovnitř do sebe, hledala odpovědi všude kolem.

Ale potřebovala jsem čas a zkušenost, abych tuto lekci pochopila.

A také velkou míru trpělivosti, kterou jsem samozřejmě nepřijala dobrovolně, ale nic jiného nebylo možné. Díky tomu jsem však objevila netušená dobrodružství a krásy o kterých jsem vůbec nesnila, že existují. Které předčily svojí krásou a chutí tu oranžovou vábničku původně se kývající před mýma očima.

Postupně jsem začala chápat, že to, co nakonec opravdu vlastníme, je přítomný okamžik a naše jedinečné bytí v něm.

Nechci tím říct, že bychom si neměli klást otázky. Protože někdy jsou pro nás připravené odpovědi. Že bychom se měli vzdát všech svých přání a cílů. Protože mnoho z nich je smysluplné uskutečnit. Jen snad připomenout, že někdy přílišné upnutí se na výsledek a snaha znát všechny odpovědi právě teď nás může činit slepými a upnutými nesprávným směrem.

A potom místo toho, abychom svůj život prožili tak, abychom vstřebali jeho dary, trpíme a mučíme se v honbě za fata morgánou.

A tak bych vás ráda dnes povzbudila krásným citátem, který je alespoň pro mě hluboce smysluplný a já ho osobně vnímám jako odpověď na všechny v tuto chvíli nezodpověditelné otázky.

Buďte trpěliví vůči všemu, co je ve vašem srdci nevyřešené…A pokuste se milovat samotné otázky jako nějaké zamčené pokoje nebo knihy, které jsou napsány velmi vzdáleným jazykem. Nepátrejte po odpovědích, které nemůžete dostat, protože byste je nemohli žít. Jde o to žít vše. Možná se pak postupně, aniž byste si toho všimli do té odpovědi jednoho dne vžijete.

R.M.Rilke (Dopisy mladému básníkovi)

Věřím, že stejně jako mě vás citát povzbudil a pohladil po duši a přeji nám všem „psychoarcheologům“ pevné nervy a hodně trpělivosti v odkrývání hlubin naší duše.

 


Eva Marvánová je průvodkyně, lektorka a autorka.
Fascinuje ji vnitřní svět a psýché člověka. Osobnímu rozvoji se věnuje mnoho let. Individuálními konzultacemi i semináři lidem pomáhá se vyrovnat se sebou samými, najít vnitřní klid a vystoupit z vlivu minulosti. Důležitá je pro ni kvalita života a klientům pomáhá zlepšit život v oblasti partnerství, sebepřijetí, prosperity, hojnosti a tvořivosti. Dlouhodobě se věnuje systemickým konstelacím zaměřeným na zpracování traumat. Její velkou láskou je navrhování a tvorba energeticky nabíjených šperků s duchovní tématikou. Je autorkou ebooku Jak využít nesnáze v partnerství, přátelské aplikace Karty porozumění a on-line semináře Jsem kreativní.


 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů