Posvátné konce a začátky

(aneb jak jít dál s dary a láskou v srdci)

Stojím na prahu brány. Brány do nového světa. Klidně a pomalu zvedám nohu k dalšímu kroku. Vlastně bych nejraději rovnou radostně vyskočila ven. Ale i když tuším, že musím, dokonce chci, projít tímto mým životním milníkem, přesto to nejde. Nějaká síla mě drží na místě. A i když vím, že tam, kde jsem, už je to pro mě malé a přežité, doopravdy nedělám nic. Vlastně již nějakou dobu se zde necítím přirozeně a v souladu ze svým životním rytmem. Stojím na jedné noze s druhou vykročenou kupředu.

Na chvíli se zastavil čas, všude kolem se rozprostřelo hedvábné ticho. Jako bych se přesunula do kouzelného světa – do světa mého vnitřního království.

Dívám se, kde to jsem a co se to tu objevilo za realitu. V prostoru za mnou není příliš mnoho světla, i když tento prostor je vlastně příjemný a svým způsobem útulný. Kdybych se hlouběji zamyslela, není v něm nic v nepořádku. Ale málo světla a málo prostoru z něj vytváří místo, v němž se mi nechce být.

Naopak přede mnou je celý širý svět – krajina, vzrostlé stromy a zeleň, řeky a jezera a spousta slunečního světla. Když tento svět vidím, jako bych se najednou znovu mohla  zhluboka nadechnout, srdce mi tluče radostí a chce se mi vyskočit. Opět se zamýšlím nad tím, jak je možné, že když svět přede mnou je tak krásný, do něj nemohu vstoupit? Co je to za sílu, která mě drží jak přikovanou na místě v nepohodlné pozici stojícího na jedné noze? A najednou vidím další obrazy, které mi v mžiku procházejí vnitřním zrakem.

Jsou to vzpomínky toho všeho, co jsem na tomto místě za mnou kdysi prožila. V těch vzpomínkám je mnohem prostornější a má mnohem více barev a světla. Bylo tam tolik radosti, života a tvořivosti. Při těchto vzpomínkách mi jihne srdce a oči se zalévají slzami. Slzami dojetí, ale i smutku. Dojetím z toho, kolik krásného tam bylo. Jak jsem na to proboha jenom mohla zapomenout? Smutné slzy kanou z toho, že to vlastně již před nějakou dobou skončilo.

Stojím na stejném místě mezi dvěma světy, ale to místo i když je pořád příjemné, s sebou už dávno nenese tu starou známou radostně tvořivou atmosféru. Atmosféru plnou bezpečí a ochrany. Nechávám kanout slzy dál a dál, protože až teď mi skutečně dochází, že je to opravdový konec. Ani nevím jak, prostě se to stalo a byl tu. Vlastně to nebylo tak najednou, dělo se to už nějakou dobu, jen jsem si toho nějak nevšimla. Konec přišel pomalu, vlídně a přirozeně. Nyní to vidím jasně.

Je to jako vzpomínka na krásný dětský pokojík, v němž jsem zažila úžasné věci, ale nyní jsem vyrostla, změnila se a potřebuji vykročit do širého světa objevovat nové rozměry života.

Chtěla jsem jít dál bez toho, abych se rozloučila. Vnímala jsem tah kupředu, aniž bych se otočila zpět. Ale nepustilo mě to. Jako by ve mně něco křičelo: „Bez rozloučení neodejdeš! Nesmíš zapomenout na všechno to krásné, i když půjdeš dál! Protože jinak v tobě ta stará místa, v nichž už nežiješ, zůstanou jenom šedými smutnými malými prostory, kde nebude život. Když se otočíš zpět, je to jako by znovu ožil příběh, na který jsi už dávno zapomněla. Příběh natočený a uložený na tvém vnitřním disku, který si můžeš vždy pustit, když si budeš chtít zavzpomínat. A tím tento starý příběh i nadále zůstane tvým zdrojem a radostí, i když už dávno budeš úplně jinde na druhém konci světa.“

„Pamatuj si, že nic nesmí být zapomenuto a právě proto, že si nepamatuješ, tak nemůžeš jít dál. To je to, co tě drží na místě. Kvůli tomu nemůžeš udělat krok kupředu!“

„Když se nerozloučíš, tak i když se ti nakonec tuto sílu podaří přeprat a vykročíš do širého světa, budeš v sobě pořád cítit, jako bys na něco zapomněla. Jako bys měla něco najít, jen nebudeš vědět co to je. Budeš chodit po celé zemi a hledat. Možná tím strávíš zbytek života. Nebudeš mít klid dokud to nenajdeš. A nenajdeš. Protože to není nikde venku, ani v reálném čase, ale jen a jen uvnitř tebe na místě, kde může existovat vše – i to co už se dávno stalo a v reálném světě je dávno pryč.“

Začíná se mi hodně ulevovat. Slzy přestávají stékat. Nějak si najednou začínám připadat dospělejší a svobodnější. Zatnuté svaly povolují. Cítím, že když to tak půjde dál, za chvíli udělám krok a vykročím kupředu.

Jak často si myslíme, že když chceme něčeho dosáhnout, je třeba otočit se k minulosti zády, upřít vůli dopředu k novým zítřkům a udělat krok vpřed? Zapomenout na to, co bylo. Neplýtvat energií na leckdy i zapomenutou minulost, prostě se posunout. Že právě toto stačí. A potom stojíme na místě, pereme se s tím, že nejsme schopni udělat poslední přípravy a skutečnou akci. Nadáváme si za prokrastinaci. Naše sebevědomí klesá, vitální energie se postupně dostává na bod mrazu. Pochybujeme, že někdy budou věci jinak. Čím déle to trvá, tím méně důvěřujeme, že se splní naše sny, že poznáme život jinak. Sedíme na zápraží z něhož nedokážeme vykročit, střídavě vůči sobě a potom vůči životu prožíváme pocity rezignace a vzteku: „Co to sakra má znamenat? Co po mně život chce?!?!“

A on nechce nic.

To po sobě chceme my sami. Nebo tedy spíše náš vnitřní svět – chce, aby byl pamatován – v dobrém i ve zlém. Teprve potom se naše vnitřní filmy mohou v klidu uložit do kouzelného archivu našeho vnitřního království a poklidně dřímat s vědomím, že jsme si na ně vzpomněli. Že jsme si zhluboka uvědomili to, co pro nás znamenaly dřív a co pro nás znamenají teď.

Aby se tak pro nás mohly stát zdrojem a poučením, moudrostí či pohlazením.

Napětí a zatuhlost v mém těle povolili úplně. Najednou procházím dveřmi ani nevím jak. Přede mnou svítí slunce, nad hlavou plují mraky a ptáci zpívají. Něco se radikálně změnilo. Svobodně kráčím po cestičce, která se vině přede mnou. Čeká na mě celý širý svět.