Zamyšlení nad Halloweenem (aneb den, kdy máme blízko ke STÍNU)

Tramvaj jela svým poklidným tempem a hladina Vltavy jindy nádherně světelná tentokrát neodrážela žádné sluneční paprsky. Bylo pošmourné dopoledne, které ještě více pozdvihovalo studenou podzimní atmosféru a blížící se svátky. Najednou se hned vedle mě ozvalo: „Halloween sem do Čech nepatří! Je to americký svátek. A tady jsme v Evropě! Máme svoje vlastní tradice. Tady slavíme Dušičky a to je přeci dost!“ Tmavovlasá žena na sedadle vedle mě pohodila pobouřeně hlavou, když tyto věty říkala někomu na druhé straně telefonu.

A protože to bylo tak blízko mě, tato slova prostě nešla přeslechnout. Navíc jsem tento názor neslyšela poprvé a protože jsem měla na cestě ještě dost času, nechala jsem své myšlenky volně toulat a přemýšlela nad tím, jak to s tím Halloweenem vlastně je.

Mám úctu k tradicím a za důležité považuji také vzdát úctu předkům a zapálit za ně svíčky. Skrze úctu a světlo vyjadřujeme světelný aspekt existence a to je skvělá věc. Ale právě v tuto dobu, máme možnost uznat existenci v jejím mnohem komplexnějším rozměru.

Kdo sleduje mé články a videa, mnohokrát slyšel, jak je důležité porozumět vlastnímu (ale i kolektivnímu) Stínu, uznat ho a přijmout.

Doba na přelomu října a listopadu je pro to úžasným obdobím. Je to doba, kdy se podle dávných tradic stírají hranice mezi světem živých a mrtvých. Naši předkové to věděli a proto vznikaly svátky jako keltský Samhain, anglosaský Halloween nebo Día de Muertos – mexická oslava na počest mrtvých. A proto je to také skvělá doba na porozumění Stínu a jeho hluboké podstatě. Ne náhodou v této době slaví své narozeniny zrozenci ve znamení Štíra – odborníka pro porozumění smrti a znovuzrození a temné polaritě Existence – odborníka na STÍN.

Stín je archetyp, je to nedílná součást Existence, součást Celku. Není to něco, co můžeme vyčistit, čeho se můžeme zbavit (i když s tím se často odmítáme vyrovnat). Je však něčím, co můžeme uznat, pochopit a přijmout a díky tomu ho jako Lidstvo vyjadřovat ve zdravé
a konstruktivní podobě.

Co mají společného Samhain, Halloween nebo Día de Muertos? To, že jsou ochotny bouřlivými oslavami
a temnými kostýmy vyjádřit právě tuto stínovou oblast existence. Najdeme i mnoho dalších kultur, které pořádaly karnevaly a oslavy, aby se lidé mohli vědomě dotknout svého Stínu, porozumět mu a vyrovnat se s ním jako přirozenou součástí existence.

Ale musíme se kvůli tomu opravdu oblékat
do ujetých kostýmu?

Samozřejmě že nemusíme. Ale má to své výhody. Co se totiž stane, když na sebe navlékneme temný kostým? Kdo byl někdy na karnevalu a podlehl převleku, ten ví, kam tím mířím. Ano, někomu to připadá hloupé, nekulturní, nízké a ubohé. A možná i je, ale když se uvolní a poddá své roli, osvobodí se od předem daných rolí a předpokladů, kým musí být. Potom si může vyzkoušet rozměr stínové bytosti nejen prožitkem a vizualizací, ale třeba i pohybem, tancem či vydáváním zvuků.

No je to prostě 4D zkušenost. A tak může vědomě, hravě a naprosto bezpečně prožít a uznat právě stínový aspekt sebe sama, který tu je, ať už se nám to líbí a nebo ne. Proto je také dobré si kostým opravdu pečlivě vybrat, aby s námi byl v souladu, rezonoval s námi a nebo pokud chceme výzvu, nás co nejvíce děsil. Silná reakce na vnější svět (třeba i v podobě kostýmu na Halloween) je totiž neomylnou známkou toho, že bylo oslovenou něco hlubokého a důležitého v našem nevědomí, co může být díky tomu viděno.

Problém je ten, že právě v naší kultuře máme velkou potřebu sami sobě tvrdit, že v nás nic temného a nízkého není nebo by nemělo být.

Ale ruku na srdce, je tomu skutečně tak? Víte, jak je to s potlačovaným vztekem, bolestí a nenávistí – nejsou snad někdy v každém? A existuje možnost, aby někdy nevznikly? To, co z nás někdy vyleze, je občas skutečná obluda. A vyleze ze vší silou právě tehdy, čím více se snažíme, aby tu nebyla.

Co by se však stalo, kdybychom se vrátili k ještě starším tradicím, kde nebylo hříchem mít temnou stránku a dali prostor uznání a vyjádření temnoty v nás právě skrze karneval?

Navlékli se do bláznivých temných kostýmů a chvílí se poznávali zevnitř, čeho jsme schopni? Vyvenčili v rámci zábavy naše vnitřní obludy a ráno šli zodpovědně do práce?

Uznáním Stínu zde nemyslím uznání posmrtného života a milovaných mrtvých, ale také stínových aspektů existence, které uznávaly již starověké národy. U nás ale tyto tradice nepřetrvaly nebo byly naopak uznány za špatné. V těchto vnitřních stínových světech totiž existují i jiná než světelná stvoření a neobývají je pouze milující vzpomínky na naše drahé zesnulé.

Kdo pracoval s hlubinnou imaginací nebo hledal podobu nějaké své stínové vnitřní osoby, jistě uviděl občas uvnitř sebe vnitřní postavy, které neměly daleko k postavám z hororu. A také zažil i to, že když se nezalekl tohoto fenoménu, a tyto postavy byly uznány ve své temné formě, staly se přirozenou součástí jeho vnitřního světa, aniž by mu škodily.

Halloween a podobné svátky jsou jednou z možností jak prožít tento aspekt kolektivního nevědomí vědoměji a plněji.

A právě tak napomoci tomu, aby se nám neukazoval v těch aspektech lidské existence, kde ho chceme nejméně (války, tragická úmrtí a další „hororové aspekty života).

Když se člověk přenese nad „nízkost toho“ vzít si masku a vezme to hravě a kreativně, kostým mu pomůže se lépe spojit s temnotou v jeho vlastní psýché. A kdy jindy to lze udělat lépe než v době vlády znamení Štíra – tajmeného strážce na hraně světa a podsvětí?

Možná je to troufalé, ale já věřím, že takováto vědomá práce se stínem je jednou ze skvělých možností jak uznat Stín vědomě a nemuset ho potom žít ve fyzické realitě. Protože to, co nechceme vidět, se nám stejně někde nakonec ukáže, tak proč před tím utíkat? 

Takže jak je to tedy s tím Halloweenem? No jak se to vezme. V současnosti se lidé navlečou do kostýmů, straší se, ale pracují se svým Stínem vědomě? To nejspíš ne. A v tom vidím určitý problém, ne ve svátku samotném. Ale i Vánoce kdysi nebyly svátkem vánočního stromečku a hodně dárků pod ním. Měly hluboký duchovní rozměr.

Co když má i Halloween ten svůj? Ano, u nás jsou Dušičky a uznávají památku mrtvých – i to je skvělé a důležité dělat v tuto dobu. Znamená to však, že bychom nemohli vědomě pracovat se Stínem? Tyto dva svátky pravděpodobně nejsou slučitelné. Znamená to však, že nenesou různé a důležité dary?

Navrhuji tedy – co dál slavit Dušičky, ale když už ne americký Halloween, najít vlastní hravý způsob, jak vesele, třeba formou oslavy nebo karnevalu vyjádřit a uznat temný stínový pól vlastní existence? Co říkáte?

Zkuste dnešní večer prožít s tradicemi netradičně

Zapalte s velkou úctou svíčky za všechny milované zesnulé a potom se oblečte do kostýmu a tancem Stínu se ponořte do svých hlubin a zkuste více porozumět svým temným hlubinám 🙂

A dobře se u toho bavte 🙂

PS: Pro ty, kteří neznají výše uvedené svátky

Halloween je anglosaský lidový svátek, který se slaví 31. října, tedy den před křesťanským Svátkem všech svatých, z jehož oslav se v Irsku vyvinul.

Samhain byl Kelty vnímán jako doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Věřilo se, že se duše zesnulých v tento čas vracejí na zemský povrch a živí mohou navštívit podsvětí. Může dojít k setkání živých a mrtvých, světlem živí ukazují cestu mrtvým.

Dušičky jsou katolickým svátkem slaveným 2.listopadu od 12.století jako vzpomínka na mrtvé duše a duše v očistcích. Je také vzpomínkou na všechny věrné zesnulé.

Día de Muertos nebo Día de los Muertos (Den mrtvých) je mexická oslava na počest mrtvých. Slaví se především ve dnech 1. a 2.listopadu.