100+1 Holistic (aneb magazín ze světa psýché)

Mám moc ráda časopis 100+1. Líbí se mi začíst se do krátkých statí a zajímavostí o světě přírody, vědy i historie. Nakrmí se tak moje touha po nových a zvláštních informacích, aniž by se přetížila moje mentální kapacita. Prostě je to moc fajn – krátké, výstižné, zajímavé a obohacující.

Dnes jsem se opět začetla do internetové podoby tohoto magazínu. A celá osvěžená si povzdechla. Aaach, kéž bych uměla takto psát. Vystihnout krátce a jednoduše podstatu věci. Vlastně už si nějakou dobu říkám, že bych ráda na mém blogu psala tímto způsobem zajímavosti z oblasti osobního rozvoje, sebepoznání a světa psýché. Hmmm, to by bylo něco!

Chvílí jsem zasněná a představuji si to. Potom se ale musím začít sama sobě smát.

Já? Že já bych dokázala napsat něco krátce, stručně a výstižně? Přímo k věci? Tak to vážně nevím, jak to udělat. Jsem expert na to, jak jednou myšlenkou popsat celou A4. To asi vážně nepůjde!

Zkouším si to představit. Najdu v sobě něco, co by to dokázalo? Co třeba jednoduché zprávy z vnitřního světa? Něco jako:

Dnes se můj vnitřní růžový slon ráno opařil mátovým čajem. Nebo jinak – neměl chuť na lahodnou meruňkovou marmeládu, kterou si k snídani dala malá vnitřní Evička. Tak se mezi sebou trošičku poškorpili.

Ale Evičce to nevadilo, umí se nad takové věci povznést. Nechala to být, vzala si rohlík s marmeládou na balkon a raději sledovala krásné růžově kvetoucí sakury na kraji chodníku, jejichž vůně stoupala až k jejímu nosu.

I když si kladu otázku, kdo by tohle mohl chtít číst, ta představa mě baví. Začínám se uculovat a protože jsem expert na střeštěné nápady, které si většinou dovolím projevit jen mezi nejbližšími přáteli, pokračuji ve snění dál.

Nořím se do svého vnitřního světa jako neviditelný pozorovatel a procházím jeho různými pokoji a krajinami. Dívám se, co se zrovna na kterém místě děje. Je dnes k mání něco zajímavého? Je tu někdo o kom by stálo za to napsat krátkou stať nebo dokonce celý článek do mého časopisu?

Někde v dálce zaslechnu povědomý hlas:“ Co to zase vymýšlíš za nesmysly? To nevíš, kolik je ti let? A tohle opravdu někomu ukážeš? Víš jak budeš vypadat? To nemáš něco užitečnějšího na práci?“

Určitě bych našla mnoho užitečných a praktických věcí, které bych mohla zrovna udělat. Třeba jít pověsit prádlo, které na mě už nějakou dobu vyprané netrpělivě čeká v pračce. Ale já se nemohu odtrhnout od toho, co se ve mně právě odehrává. A to z jednoho důvodu. Cítím se živá. Proudí mnou vitální energie, která mi rozjasňuje náladu.

Jsem chvíli zmatená. Jak je to možné, že se tady zabývám tak neužitečnou a střeštěnou myšlenkou, o nějakém vnitřním časopise a je mi tak dobře? Proč raději nejdu dělat něco, z čeho budou opravdové výsledky a co mi reálně vylepší nebo alespoň usnadní život?

Pozoruji skvělý pocit, který ve mně narůstá. Vnímám, že jsem se při svých zdánlivě bláznivých úvahách stala řekou, která proudí sama sebou. Příliš neuvažuje, jen se dívá a prožívá, co se v ní děje, když klidně a přítomně následuje své přirozené koryto.

Zkoumám dál a vidím nádherná i oškliví místa. Světy plné příběhů. Někdy velkých a dramatických, někdy úsměvných a zdánlivě nepodstatných. Světy plné looserů i hrdinů, ale i úplně nenápadných postav žijících svůj obyčejný život. Také vidím, že co je velké dobrodružství pro jednoho, může být nudné, obtěžující či bolavé pro druhého. Takže proč to vlastně soudit? Proč s tím dělat cokoliv dalšího než se jenom jako zvědavý reportér nechat vést na vlně života a pozorovat tu neskutečnou různorodost? Proč by měly být zajímavé jen fascinující informace ze světa tam někde venku, ale vnitřní svět by měl zůstat neprozkoumán a zapomenut?

V hlavě mi zní věta, kterou nedávno pronesl můj kamarád. Řekl jen: „Když zemře jeden člověk, zemře celý jeden vesmír.“ Už tehdy mě ta věta dostala. Běžel mi mráz po zádech a dech se zatajil. Ale až dnes mám dojem, že do mě pronikla ve své plné hloubce a že lépe rozumím jejímu poselství.

Cítila jsem se jako vesmírný cestovatel, který objevuje nové světy nebo se alespoň dívá, co je nového v těch známých, aby se svezl na vlně života, nasál jeho energii a nakonec, až se vrátí, zapsal zprávy ze svých cest. Aby se i ostatní mohli dozvědět, co nového se děje na místech, na kterých nikdy nebyli a ani nikdy nemohou být. Aby nebyli ochuzeni o to fascinující dobrodružství, které zažil on sám.

Z této perspektivy se bláznivý a neužitečný nápad vytvořit časopis stal cestou do živoucí hloubky a opravdovosti, která vitalizuje cestovatele samotného.

Překvapená nad svým poznání jsem vzpomínala na to, kolik jsem za poslední roky nenapsala článků jenom proto, že jsem si dopředu řekla, že téma, které mě napadlo je triviální, že psát o tom a o tom je blbost? U kolika povídání, u nichž jsem se bála, že nikomu nic neřeknou, a přesto je napsala, jsem se skvěle bavila? Když jsem se překonala a nechala plavat strach z toho, jestli někoho zaujmou a nebudou mu připadat trapné. A kolikrát jsem byla nakonec překvapená za milé ohlasy?

Musela jsem si přiznat, že opravdu mnohokrát. Zkušenost, že surfování na vnitřní vlně je skvělá záležitost pro mě nebyla nová. I přesto jsem byla smutná z uvědomění, jak málo to opravdu ve svém životě dělám. Protože tam venku je vždycky někdo nebo něco, jehož příběh je důležitější nebo zábavnější a nebo mám prostě jen jiné věci na práci. A už se nabízela jen jedna věc, otázka:

Proč to takto dělám?

Nejsem si jistá, ale silně cítím, že je těžké dělat to jinak. Když jsme již v raném dětství od svého vnitřního světa odváděni. V době, kdy ještě ani nevíme, že to krásné dobrodružství, které zažíváme vychází z nás samých. Když se k němu časem, jak jsme starší, můžeme vracet jen ve volných chvílích. Nebo když je k tomu opravdu vážný důvod jako třeba jeho zkoumání kvůli porozumění psychickým problémům. Proč do nej nemůžeme jít jenom tak? Stát se cestovateli fascinovanými nekonečnou proměnlivostí a pestrostí toho, co se zde dá nalézt?

Proč nám řekli, když uvnitř nás je tolik živosti, že máme uspokojení a nasycení hledat primárně tam venku? A kolik z nás tomu uvěřilo, že radost je právě tam?

Rádi se ztrácíme ve světech druhých. Čteme romány, milujeme filmy a seriály. Milujeme zajímavé vyprávění druhých. To z něhož tryská život. To za kterým je prožitek. Ale co naše vlastní příběhy? Kde jsme je ztratili? A proč si myslíme, že jsou nezajímavé nebo nepodstatné? Kde jsme to vzali? Kdy jsme se naučili věnovat pozornost tomu venku a při tom zapomněli na to bohatství uvnitř nás samých?

Nemusíme napsat knihu nebo natočit film, ale jaké by to bylo vytvořit si svůj vlastní časopis o našem vnitřním světě? Ne proto, abychom zaujali čtenáře, ale abychom prožili a zaznamenali příběhy, které se dějí uvnitř nás? Co se svést na vnitřní vlně a zažít taková dobrodružství?

Co myslíte?

Najdete odvahu vědomě prožívat své vnitřní příběhy?

Vydáte svůj vlastní 100+1 Holistic? Časopis o tom, co se děje ve vašem vnitřním vesmíru. Co nic nevynechává, nic nezamlčí. Vše je pro něj zajímavé. Na vše se dívá s laskavým nadhledem, protože to vidí jako nekonečnou různorodost celosti naší existence. Jako její různé a fascinující podoby ve své kráse i ošklivosti.

A i kdyby ho neměl číst nikdo jiný, máte odvahu prožít vlastní dobrodružství a začíst se sami do sebe?