Harmonický tón a naše pravé já

Nevím, jak vy, ale já docela často, když mám sdílet nějaký můj článek nebo video, musím překonávat vlastní vnitřní mechanismus, který by se nejraději schoval a vůbec mi nedovolil, abych ukázala cokoliv pravdivého ze sebe. Vlastně jsem svojí podstatou introvert a otevřít se a sdílet světu moje postoje, myšlenky a zkušenosti je pro mě vždy tak trochu nutnost překonat samu sebe. A jsem si jistá, že se v mých slovech mnohý z vás najde. Když člověk ukáže kus sebe, čelí tak totiž mnoha výzvám a obtížím.

Ano, motivační příručky nám sice vysvětlují, že se na to máme vykašlat a stejně jít vlastní cestou navzdory okolí, ale znáte to, snáze se to řekne, než udělá. Hlavně, když jsme už tolikrát narazili na nepochopení, nesouhlas či odmítnutí.

Na jednu stranu bychom to chtěli, postavit se větru, dešti a ukázat celému světu, kým jsme a co v nás dřímá. Ale na druhou stranu jsme nejistí a obavy nás brzdí. Nevíme, jestli tahle námaha stojí za ty komplikace, které přijdou, když se obnažíme před ostatními a ukážeme naše pravé já.

Tak stavíme světu na obdiv naše maskovací já. Ta, která jsme vytvořili ze zkušenosti, jež nám ukázala, co se druhým líbí a kdy budou chtít být v naší blízkosti. Nebo kdy nás budou alespoň milosrdně ignorovat a nebudou na nás zlí. A tam, kde to uděláme a přestaneme být (nebo jsme ani nikdy nebyli) sami sebou, procházíme životem smutní, prázdní a nenaplnění. Toužící po tom, být přijati v naší pravé podobě, přesně takoví jací jsme, s našimi silnými i slabými stránkami, bez oprav, výtek a korekcí. Chceme nabídnout vlastní potenciál těm, kterým by byl prospěšný. Chceme sdílet sami sebe opravdově. Ale nechceme za to platit cenu bolesti z odmítnutí či nepřijetí a cítit se, že nejsme v pořádku takoví, jací jsme. Co když je však možnost se na to podívat jinak?

Když jsem nad tím přemýšlela, napadlo mě jedno přirovnání. Každý člověk je jako hudební nástroj. Někdo je jako basa, jiný housle, další třeba kytara či flétna. A každý tento nástroj má svůj potenciál a je možné na něj zahrát nádhernou hudbu. Některý se víc hodí k táborovému ohni a jiný do koncertní síně, ale všechny mohou mít své uplatnění. Problém je však v tom, že my často nevíme, jakým hudebním nástrojem jsme, neumíme ho naladit a pořádně na něj hrát. Ale když k nám přijde kritika nebo se od nás lidé odtahují a nechtějí s námi nic mít, myslíme si, že jsme nástroj špatný. Protože nám nikdo nepomohl objevit náš vlastní tón a zacházet s ním. Nástroj sám o sobě není špatný. Když je však rozladěný nebo na něj hrát neumíme, snadno si přitáhneme projevy nelibosti a nesouhlasu od okolí. A i když naladěný je a my na něj hrajeme dobře, pokud nám nikdo nikdy neřekl, že právě takto má náš nástroj znít, snadno uvěříme nějakému kritickému expertovi, že to má znít naprosto jinak, protože on to tak zrovna má rád a on ví, jak by to přece mělo být. A čas od času se někdo takový najde. Všechny tyto zkušenosti jsou bolavé a dějí se nám právě proto, že nerozumíme sami sobě, dobře se neznáme a neumíme se sebou správně zacházet.

Jenže když jsme v této situaci, nejvíce nám pomůže právě laskavý přístup, který nám vysvětlí, že nejsme špatné nástroje, ale že možná jen potřebujeme vyladit a zlepšit techniku hry. Toto uvědomění nám dodá pocit vlastní hodnoty a taky řešitelnosti situace. Můžeme se postupně naučit, jak hrát a kde. Časem dokážeme uvidět, kdy se zapojit a kdy nechat hrát jiný nástroj. A nakonec i správně posoudíme, jak to v kapele nebo orchestru chodí, aby posluchači nakonec odcházeli nadšení, dojatí a se slzou v oku. A s vědomím toho, že jsme v pořádku, nás nerozhodí občasní rýpaví kritici, kteří mají své představy o tom, jak by to mělo být, ani nespokojenci, kteří prostě čekali něco jiného.

Zvládnout to však není otázka jednoho dne ani měsíce. Dobrá technika hry se trénuje celé roky. Musíme se tedy obrnit trpělivostí. Ale první krok správným směrem je vůbec si uvědomit, že i když jsme to nevěděli, dávno už hrajeme. Možná to umíme dobře, možná ne, ale hrajeme na sebe, jako na hudební nástroj. Vyluzujeme tóny naší duše. Někdy čisté, jindy falešné a podle toho se utvářejí harmonické či disharmonické okolnosti našeho života. Když si však uvědomíme, že tyto disharmonické reakce a okolnosti opravdu neznamenají, že jsme špatný hudební nástroj, můžeme si položit otázku, chci se na sebe naučit hrát lépe? Pokud je odpověď ano, co si položit další otázku a nechat spontánně vyvstat odpověď? Jaký že to hudební nástroj vlastně jsem a na jaký se cítím? Mám tento hudební nástroj rád? Je naladěný nebo spíše ne? Jak s ním umím zacházet a umím na něj dobře hrát? Kdyby byl tento nástroj ve skupině dalších, v jakém prostředí by to bylo? Hrál bych na něj spíš folk, pop, klasiku nebo něco dalšího? A je můj nástroj v souladu s tímto druhem hudby? Jsem nástroj sólový nebo spíše skupinový?

Díky spontánním odpovědím a obrazům, které vyvstanou při těchto otázkách, si toho o sobě můžeme hodně uvědomit a začít se přijímat a vyjadřovat v naší pravé podstatě. Můžeme žít v souladu s tónem naší duše a mít tak hezké vztahy se sebou i okolním světem.