Až jednou aneb smrtí k životu

Je parný den v jednom malém přístavišti na břehu středozemního moře. Slunce pálí na nebi bez mraků, loďky se pohupují na azurovém moři a skalnaté pobřeží a borovice Pinie tvoří malebné dekorum této přímořské oblasti. Já popíjím sladkou sangrii, rozjímám a ptám se sama sebe: „Jak to vlastně řekla ta milá stará dáma, která ještě před chvílí seděla vedle mě v autobuse?“ Její slova, která jsou velmi běžná, padla v okamžiku vyslovení na úrodnou půdu a jejich alchymie ve mně způsobila jemné chvění. Když jsme si na výletě při okružní jízdě ostrovem povídaly o životě, najednou tiše vyslovila: „Jen cestujte, dokud jste mladá, dokud můžete. Dokud vám slouží zdraví“. Po těchto slovech a hlavně energií se kterou byla vyslovena, na mě padla lehká melancholie. Jak je to hluboké a pravdivé. Všechno v tomto světě je pomíjivé. A jak málo žijeme právě nyní.

Jako vždy nechávám sebou tyto pocity proudit a jen je pozoruji. Kam mě dovednou dnes? Jaké poznání se objeví? Cítím, že ta věta pro mě má nyní hluboký význam.

Všimla jsem si toho, že čím víc se blíží konec dovolené, tím větší chuť mám poznávat. Víc vidět, víc ochutnat, víc prožít. První dny, kdy jsem měla pocit, že mám spoustu času jsem hodně „lenošila“. Ne, že by lenošení nemělo svoje kouzlo a dobrý důvod, ale až vědomí, že mám už jen pár dní mě začalo zvedat ze židle. Vždyť je to možná moje jediná a poslední návštěva zde.

Bolest, konečnost a blízkost smrti (čehokoliv) nás nutí žít intenzivněji. Prožívat okamžik naplno. Až vědomí konečnosti dává věcem jiný rozměr a hlubší a plnější smysl i prožitek. Dává nám impulz k životu a tvoření.

Možnost konce vztahu nás mobilizuje vstát a žít ho naplno. Udělat věci, které bychom jinak neudělali (třeba začít na sobě pracovat, aby se vztah zkvalitnil a nemusel končit). Konec pobytu v cizí zemi nás může inspirovat k intenzivnějšímu poznávání. Nutnost vrátit knihu nás nutí ji konečně dočíst.

Dokud nevidíme konec a netlačí nás čas, věci se odkládají na neurčito. Říkáme si: „Až jednou budu mít méně práce, víc peněz (dosaďte cokoliv co si myslíte, že toho potřebujete víc), přečtu si oblíbenou knihu. Pojedu na dovolenou. Vezmu svoji partnerku na výlet nebo do její oblíbené restaurace. Budu se jí věnovat. Co vás ještě napadá?

Když odkládáme věci na jednou, možná je mineme. Možná mineme celý náš život. Budeme mít dost peněz na to, jet na dovolenou, ale bude nám chybět zdraví. Budeme mít dost času na to být s partnerem, ale on možná už nevydržel čekat na „až jednou“ a odešel, zemřel nebo ztratil zájem trávit s námi čas svůj. Pořád čekáme na lepší okamžik, ale přijde někdy?

Jak hluboká a moudrá jsou slova této ženy. Jak moc život odkládáme a jak moc ho začneme chtít žít, až když něco skončilo, končí či by mohlo? Vědomí konečnosti dává věcem hlubší smysl a možnost žít víc naplno.

Pro mě je to velká inspirace a přivádí mě k zamyšlení a životu. Já sama, s lehkým sklonem k workoholismu, moc dobře znám větu: „Ano, přijdu jakmile dokončím toto….“ a najednou, i když jsem měla pocit, že mám spoustu času, je večer. Den končí. Najednou už není pondělí, ale další pátek. Je mi o rok víc. Uvědomuji si, jak někdy zapomínám na život. A kladu si otázku, jak moc mi utíká mezi prsty. A pak najednou cítím pulz energie, něco tvořit, poznávat, žít naplno.

Dnes večer, jak se vrátím na pokoj, jdu ihned zablokovat letenku do Říma. Proč to odkládat na „až jednou“ jako pár posledních let? Život je právě teď!

Na kdy odkládáte svůj život vy?