Víš, jak někdy máme pocit, že se nám v životě nedaří, že selháváme a jsme neschopní? I když na první pohled může vypadat všechno v pořádku?
Představ si, že by ses mohla setkat se svým vnitřním dítětem. Co by ti asi řeklo? V tomto povídání ti ukážu, jak takové setkání může vypadat a jak může změnit náhled na celý tvůj život.
Sdílím v něm příběh Adély, která díky práci se svým vnitřním dítětem odhalila, proč se jí „dařilo“ v selhávání. Je to inspirující cesta do hlubin lidské psychiky. A možná taky pochopíš něco důležitého o tvých vlastních pocitech neúspěchu.
(zkrácený přepis videa)
Paní Adéla, moje klientka, měla často pocit, že v životě selhává. Ačkoli její život objektivně vypadal normálně – měla práci i vztah, stále se cítila nedostatečná. Nedokázala realizovat své sny a neměla odvahu do nich jít. Vyhýbala se výzvám, protože věřila, že selže a že to nedopadne dobře.
Když jsme spolu prozkoumaly její vnitřní svět, objevily jsme zajímavé vnitřní postavy. Pro Adélu to byl zcela nový pohled na její nitro. Našly jsme tam vnitřní dítě, malou Adélku, která toužila po lásce své matky. Její matka byla sice hodná, ale často působila odtažitě a nepřítomně. Byla laskavá, ale spíše formálním způsobem. Malou Adélku to velmi bolelo, protože potřebovala mít maminku blízko. Čím víc Adélka dávala najevo svou bolest, tím víc se maminka vzdalovala, a Adélka měla pocit, že stále více selhává.
Když jsme zkoumaly vnitřní obraz její matky, který se do Adély otiskl, objevily jsme, že si matka držela odstup kvůli strachu z blízkosti a kontaktu. Byl to také její způsob, jak podvědomě dávat najevo svou nespokojenost a pasivně-agresivně ubližovat okolí. Adélčina matka měla sama pocit, že v životě nedosáhla toho, co chtěla. Šla cestou, kterou jí vybrali rodiče, a to nevyhovovalo jejím přirozeným touhám a talentům. Cítila se neúspěšná a prázdná, což v ní vyvolávalo vnitřní tlak a vztek, který nevědomky vybíjela na druhých, zejména na Adéle.
Adélka na podvědomé úrovni vycítila matčino selhání a pochopila, že matce dělá dobře, když se může vybít. Také cítila, že matce vyhovuje, když Adélka selhává, protože se pak cítí úspěšnější. Mezi nimi se vytvořilo nevědomé schéma, kdy Adélka pochopila, že je „dobré“ selhávat a být tou, na kterou se matka může vybíjet. To se stalo Adélčiným způsobem, jak být „úspěšná“ – v tom, že selhává.
Tento mechanismus se z jejich vztahu otiskl do Adély a stal se jejím vnitřním programem. Cítila, že musí selhávat, aby byla milována. Všechno nízké sebevědomí a pocity selhání byly už sekundární důsledky tohoto hlubokého podvědomého rozhodnutí.
Když si Adéla tento mechanismus uvědomila, bylo pro ni těžké to přijmout. Byla naštvaná jak na malou Adélku, tak na svou matku. Pomocí práce s emocemi a tělesnou pamětí se však podařilo situaci postupně urovnat. Adéla si uvědomila, že ona sama byla tvůrcem tohoto příkazu a že ho může také vzít zpět.
Ve chvíli, kdy velká Adéla hluboce pochopila, že malá Adélka nemohla udělat jiné rozhodnutí, protože bez lásky by nepřežila, mohla s ní navázat zdravý vztah. Tím se přerušil nevědomý cyklus, který v ní běžel desítky let. Adéla si uvědomila, že jako dospělá bytost si může dát sama to, co jí rodiče nedali.
Tento příběh ukazuje, že nestačí si jen říct „neselhávej“. Je třeba pochopit hluboké principy našeho chování a přijmout je, abychom je mohli změnit. Pokud máte pocit, že v životě děláte chyby a selháváte, buďte k sobě laskaví. Je možné, že se tak nevědomě snažíte získat lásku nebo něco jiného, co zatím nevíte. V době, kdy tento vzorec vznikl, to bylo nejlepší řešení, které jste mohli udělat. Jako dospělí však můžete se sebou zacházet jinak a navázat zdravý vztah se svými vnitřními dětmi. Pokud jste ochotni se do sebe podívat na té správné úrovni, věci se mohou změnit k lepšímu.