Je to, jako když vyjdeš z domu, který ti léta byl domovem –
ale najednou zjistíš, že ti je malý. Že se v něm už nedá volně dýchat.
Zabouchneš dveře, ale klíč zahodíš až o pár kroků dál.
A pak jdeš. Nevíš kam. Jen víš, že nemůžeš zpět.
To je ta fáze. Mezi.

Jsou období, kdy se svět uvnitř nás tiše posune – ale navenek to nikdo nepozná.
Kdy něco končí, ale ještě to nemá jméno. Kdy se něco nového začíná rodit, ale my to zatím necítíme jako jistotu, spíš jako prázdno.

V takových chvílích je snadné pochybovat:
„Co se to se mnou děje?“
„Proč nejsem víc aktivní, nadšená, rozhodná?“
„Měla bych už vědět, co dál…“

Ale právě tato fáze – mezi dvěma já – je jedním z nejhlubších a nejzásadnějších období vnitřní proměny.
Jen nemá formu, kterou by svět snadno chápal. A často ani my samy ji neumíme pojmenovat.

Když se staré rozpadá a nové ještě nemá tvar

Tvé tělo, tvoje duše i tvoje psychika procházejí v přechodové fázi obrovským pohybem – i když navenek se může zdát, že se „nic neděje“. V realitě vnitřního světa se ale přeskládávají vzorce, opouštějí zvyky, rozplývá se identita, kterou jsi dosud žila.

A tak se můžeš cítit:

• ztracená, ale zároveň prázdná
• unavená, ale bez jasné příčiny
• citlivá, zahlcená, mlčenlivá
• bez smyslu, ale ne ve skutečné depresi

To není „lenost“. To je integrace.
Tvoje vědomí i tělo zpracovávají hluboké změny – i když výsledek ještě není vidět.

Proč je to tak těžké?

Protože jsme vyrostly ve světě, který hodnotí nás i náš čas podle výkonu.
Když nic netvoříme, jako bychom přestávaly existovat.
Ale ženský rytmus je jiný. Jemnější. Cykličtější.

A fáze, kdy nevíš, kým jsi, kdy nic „nepřinášíš“, kdy se stahuješ a neukazuješ – může být tím nejplodnějším obdobím vůbec. Jen zraje v tichu. Bez důkazů. Bez výsledků.

Jak poznáš, že se proměňuješ?

I když nemáš nový plán, nový směr ani „co sdílet“, možná už v tobě probíhá hluboký posun.
Poznáš to podle maličkostí:

• Dříve oblíbené věci tě už nenaplňují
• Lidé, se kterými ses dřív potkávala, tě začínají vyčerpávat
• Potřebuješ víc samoty, víc klidu, víc mlčení

To všechno jsou známky, že se měníš.
Ne že se „vzdáváš“, ale že se přestáváš přetvařovat.

Dovol si tuto fázi

Možná to bolí. Možná se cítíš ztracená.
Ale uvnitř se něco tvoří. A jednou přijde den, kdy ucítíš: Aha. To je ono. Tady už jsem blíž sobě.

Až ten den přijde, budeš vděčná sama sobě, že sis dovolila mezičas.
Že jsi na sebe netlačila. Že jsi přestala „sebou manipulovat“, abys vyhověla okolí.

Že jsi jednoduše byla. A že právě to bylo tenkrát dost.