Za dveřmi, které jsi ještě nikdy neotevřela

Někdy, když mám setkání s ženou, která říká, že se cítí ztracená,
nebo že už v sobě nic nového zajímavého neobjeví…
pozoruju, jak se její slova opakují.
Jak chodí dokola stejnými větami – jako by byla v bytě, který důvěrně zná.
A zároveň cítí, že jí v něm něco chybí.
A já si v těch chvílích vzpomenu na jeden obraz,
který ke mně přišel už dávno.

Obraz vnitřního prostoru, který není malý a přehledný jako malý byt.
Ale rozsáhlý. Tichý. Skrytý.
Jako palác.

Ne ten honosný zvenku. Ale ten, který se rozpíná uvnitř nás –
a čeká, až v sobě znovu objevíme, kolik místností v nás vlastně je.
A právě o tom je dnešní text.

Mnoho žen, které hledají cestu k sobě, se někdy ocitne v místě,
kde mají pocit, že už v sobě nic nového neobjeví.

Já to vidím tak, že…
mnoho lidí nikdy nespatří celý svůj vnitřní svět.
Ne proto, že by nebyli dost hlubocí – ale protože jim nikdo nikdy neřekl, že je v nich víc.
Možná se i ty právě teď cítíš ztracená – a přemýšlíš, co dál.
Často vyrůstáme v představě, že jsme jen malý byt.
Dvě místnosti: ta, kde jsme byli pochváleni, a ta, kde jsme „nebyli moc“.

A tak se celý náš život odehrává v několika koutech…
bez tušení, že za těmi zdmi začíná prostor, o kterém jsme nikdy neslyšeli.
Ale člověk není malý byt.

Člověk je palác.
A v tom paláci jsou místa, která ještě nikdy nespatřila denní světlo.
Chodby, které voní dávnými příběhy.
Místnosti, kam jsme kdysi vstoupili ve snu – a pak na ně zapomněli.
Jsou tam dveře, které nejdou otevřít silou,
ale které se samy pootevřou, když přijde jejich čas.

Možná stačí, že se přiblížíme. Nebo tomu jemně pomůžeme.
Že ztišíme krok. Že se přestaneme bát, co v nich najdeme. A umíme jim říct to správné kouzelné slovo, které je v tu chvíli potřeba vyslovit.

Protože většina těch komnat neukrývá nic tak temného, abychom to nemohli přijmout jako svoji právoplatnou součást –
jen části nás, které byly příliš jemné, než aby se mohly ukázat dřív.
Nebo naopak tak zraněné a nepochopené, že se začaly projevovat způsobem, který nás děsil.
Možná instinktivní, silné, těžko uchopitelné…
Ale ne zlé. Jen dlouho neviděné. Špatně uchopené nebo ignorované.

Ten obraz paláce je pro mě symbolem hlubšího porozumění sobě samé.
A když tyto části znovu najdeme,
nepromění nás to v někoho jiného.
Jen nám to připomene, kým jsme vždycky byli –
ale bez těch zamčených dveří jsme to nemohli vědět.
Nemohli jsme dorůst do své opravdové velikosti.

Někdy se naše vnitřní světlo skrývá za starými vzorci, které už nám neslouží –
a právě tyto části potřebují být znovu objeveny.
A možná právě dnes zaslechneš něco z těch zapomenutých chodeb.
Možná jen tichý šepot, náznak, záblesk něčeho, co jsi kdysi věděla.

A možná to stačí.
Nepotřebuješ vědět, kam vedeš.
Jen být u dveří, které se samy hlásí o pozornost.

Pokud cítíš, že je čas vejít dál…
Jsem tady, abych tě podpořila.
Společně můžeme otevřít dveře k částem a komnatám, které v tobě čekají – tiše, ale vytrvale.
Můžeš se objednat na hlubinnou prožitkovou konzultaci, kde se vydáme za hranice známého.
Napiš mi a domluvíme si svůj čas.