Co mají společného diamanty a bolest?

Bolest je něco, co se nevyhne nikomu živému. S bolestí se rodíme a porodní bolest je často primární bolest, která se do nás otiskne natolik, že nás zaplavuje průběžně po celý náš lidský život, i když si toho většinou nejsme vědomi. Naše základní reakce na bolest a nepříjemné věci je potlačit je. Necítit to, co se nám děje. Je to reakce biologická a instinktivní. Kdybychom ji neměli, jsme neustále zaplavováni bolestivými signály a nebylo by pro nás možné normálně žít.

Když však bolest pouze potlačujeme, ona si stejně najde cestu ven a čas od času nás velmi potrápí.

O vytěsňování a kompenzacích jsem psala už mnohokrát, dnes bych se chtěla na význam a výhodu bolesti podívat ještě z jiného úhlu pohledu.

První fází reakce na bolest je udělat vše pro to, abychom ji necítili. Zapomenout, odreagovat se, najíst se, jít nakupovat, pustit si film, zabrat se do práce, najít si partnera, který je jiný, než ten předchozí atp. V krátkodobé perspektivě se nám to může dařit. Co se ale děje, pokud je problém tak intenzivní nebo dlouhodobý, že na nás bolest tlačí neustále víc a víc? Většinou, když už ji nejde vytěsnit do nevědomí, reagujeme vztekem a nebo postojem oběti. Postojem „živote, tohle mi nemáš dělat!“

Každopádně i tento postoj je způsob, jak život „donutit“, aby nás nebolel.

Nakonec můžeme rezignovat. Ale i to je jen způsob jak otupět a necítit. Jenom další mazaný krok, jak z bolesti ven.

Co se ale stane, když této bolesti řekneme ANO?

Přivítáme ji a necháme ji tu? Může být naprosto šílená, můžeme mít pocit, že se zblázníme, že to nejde vydržet. Ale když ji tu necháme i tak a budeme se na ni dívat, a zkusíme nepřestat cítit, tato bolest nás začne měnit. Stejně jako obrovský tlak vytváří diamant, i v nás se začnou objevovat nové věci. Pokud se nám podaří nesklouznout do postoje oběti, který je jen úhybným manévrem, jak necítit bolest, a zůstaneme otevření a v klidu, bolest nám pomůže najít hluboké odpovědi v nás.

Pomůže nám spojit se s tím opravdu podstatným, hlubokým a živým, co je v nás dlouho skryto pod nánosem starých zranění.

Pomůže nám ovlivnit náš osud a jít blíž k našemu bytostnému já, ke kterému vede pouze bolestivá cesta. Dostane nás právě tam, kam potřebujeme jít. Bolest, které řekneme ano a jsme k ní pozorní a vnímaví je pro nás darem. Bolest v nás, které říkáme NE je cestou do nikdy nekončícího pekla. Bolest není zbytečná ani nepřítel, je tu pro nás, aby nás změnila, abychom se transformovali na ryzí diamant.

Krásně o tom napsal Rainer Maria Rilke.

„…budoucnost do nás tímto způsobem vstupuje, aby se v nás transformovala dlouho před tím, než se stane. A z tohoto důvodu je tak důležité být o samotě a pozorně vnímat, když je člověk smutný: protože zdánlivě obyčejný a strnulý okamžik, ve kterém do nás vstupuje naše budoucnost, je o tolik bližší životu než jiné hlasité a nenadálé chvíle, ve kterých se nám toto děje zdánlivě zvenčí. Čím tišší, trpělivější a otevřenější jsme ve chvílích našeho smutku, tím neochvějněji do nás vstupuje nové, o to lépe to přijímáme za své, o to více to bude naším osudem, a když se to o pár dní později přihodí“ (tedy když to z nás vystoupí ven směrem k ostatním), pocítíme s tím ve svém nejhlubším nitru příbuznost a blízkost. A to je důležité. Je to nezbytné – a náš vývoj se bude postupně posunovat tímto směrem – že by se nám nemělo přihodit nic cizího, pouze to, co nám již dlouho přináleželo. Museli jsme již přehodnotit tolik svých pojetí pohybu, a také se budeme postupně učit uvědomovat si, že to, co nazýváme osudem, vystupuje z nitra lidí, nikoliv zvenčí do nich.“

R.M.Rilke (Dopisy mladému básníkovi)

Vnímáte ryzost a moudrost tohoto textu Rilkeho

o tom, proč je dobré naslouchat svému smutku a bolesti? Cítíte, jak právě jeho spojení s bolestí z hlubokého místa v něm samém vytvořilo pravý diamant?