Chtěla bych taková být, ale nejsem!

Už jste si někdy řekli to samé? Já jsem se právě začetla do několika mouder od jednoho copywritera (to je ten, kdo umí nebo by měl umět napsat skvělý a čtivý text). Čtu a čtu a čtu a najednou v sobě slyším tuhle větu: „Chtěla bych umět psát jako on, ale já taková nejsem!“ Nejsem tak vtipná, tak svěží, neumím to tak rozjet….Ale jak se potom moje texty mohou lidem dobře číst? Vždyť to přece musí být jízda. A já, i když se odvážu sebevíc, tohle ze mě prostě nevypadne. A pak mi to došlo. Naštvaný hlas mi zaburácel v hlavě: „Evo, máš problém, co to zase řešíš?! Už zase přemýšlíš o tom, že abys v životě obstála, měla bys být jiná, než jsi? Lepší a hlavně víc vhodná pro ty ostatní?! Už se zase bojíš, že jinak tě nepřijmou, neocení a nebudou tě mít rádi?!“

Musela jsem tomuto hlasu dát za pravdu. Ano, už je tu zase ten strach. Ten strach, který mě brzdí a znemožňuje mi plně tvořit můj život.

Jedna z nejtěžších věcí v životě je být tím, kým doopravdy jsme. Člověk by řekl, že je to tak přirozené, ale kdo si vlastně v dnešní době dovolí žít trochu přirozenosti? A v které době to vůbec bylo jednoduché? Kdo si dovolí jít se svojí kůží na trh?

Já osobně vždy, než napíšu nějaký článek nebo si připravím přednášku, tak to dlouho oddaluji. Mnoho toho nenapíšu vůbec, protože než najdu odvahu, nápad zase někam zapadne. Pak je mi jenom smutno a říkám si :„Škoda, to byla fakt zajímavá myšlenka, to by mě bavilo napsat a hlavně by to lidem mohlo pomoci.“ Ale energie pro tvorbu je pryč. Než se ponořím do proudu, kde už jenom teču sama sebou, sama za sebe a nechám proudit mého ducha, jsem plná obav a odkládání. Tu zábavu „být sama sebou a sdělit vám to“ prostě odkládám na neurčito. Protože by to někomu mohlo vadit. Protože bych někoho rozčílila, pobouřila nebo rozplakala. Protože bych se potom možná musela vyrovnávat s tvrdými slovy, odmítnutím a kritikou. To vše mě vzdaluje od života a plynutí v mém proudu. Fakt, že moje slova mnoha lidem pomáhají a pouze občas někoho naštvou, na dané věci nic nemění. Prostě než se to rozproudí, jsem znovu zaseknutá ve svém „co když bych měla být jiná“ a „jakej to bude průser, když budu sama sebou“. Znalost faktu, že člověk buď není vidět a nikoho nenaštve (ale ani není sám sebou) nebo je vidět, ale pak druhé nutně i vytáčí a provokuje, na tom nic nemění.

Znáte to? Kolik věcí raději neděláte, protože byste možná měli být jiní? Kolik vašich skvělých úvah, zkušeností a životního moudra jste druhým nikdy nepředali, protože by mohl přijít někdo, kdo bude mít řeči? Někdo, kdo to nepochopí nebo nebude chtít slyšet? O kolik z toho, co jste se v životě naučili jste ochudili ostatní jenom tím, že jste se o to nepodělili?

Zkuste teď udělat jednu věc. Vezměte si tužku a papír a udělejte si 20 minut čas. Začněte si psát všechno, co v životě umíte a jaký je v tom dar. Nic nepodceňujte! Nic není moc malé na to, aby to bylo zapsáno.

Může to být například:

– ten můj guláš, po něm by se utloukli všichni doma.

– skvěle si umím zorganizovat den, i když mám doma 3 děti, psa a andulku. No dobře, trošku v tom plavu, ale na to, jak velký zmatek by tu mohl být, je to pořád ještě super.

– vždycky jsem měla odvahu cestovat a poznávat nové kultury, nebojím se samostatnosti, umím improvizovat a poradím si i v náročných situacích

– umím být líná, já prostě vím, jak se skvěle flákat a moc si to užívám

– moje jídlo vždy vylepším o nějakou netradiční ingredienci, umím improvizovat a mám originální nápady.

Já tu třeba mám k tomu psaní:

– sice neumím psát tak vtipně a svižně, ale zase umím vysvětlit poměrně složité principy jednoduchým a srozumitelným způsobem.

– sice neumím psát úplně stručně (text který má být přečten do jedné minuty u mě má většinou délku 5 minut), ale zase umím vystihnout základní principy, které místo do celé knihy dokážu vtěsnat do jednoho článku.

Takže už máte připravené psací potřeby? Jdeme do toho! Pište, piště a nic necenzurujte. Vždyť to budete číst jen vy sami. Při psaní si také uvědomujte, jak máte velkou tendenci to, co píšete, popírat.

„Ne, ten můj guláš určitě není tak dobrý, jako ten, co vaří mistr kuchař v televizi.“

„Sice jsem hodně cestovala, ale neznám toho tolik, jako ti cestovatelé, kteří viděli celý svět.“

Zamávejte svému vnitřnímu zpochybňovateli a řekněte mu: „Jo, jo, tak tebe dobře znám.“

Ale potom se znovu vraťte k vašemu seznamu. Chvíli, aspoň malou, bez zpochybňování. Zkuste se na ten seznam dívat, jakoby ho napsal někdo jiný. To už by možná mohl mít hodnotu. My lidé jsme experti v tom, stejnou věc lépe ocenit u druhých, než sami na sobě. Kdyby vám takto skvělý guláš uvařil manžel nebo kamarádka, jak byste je viděli? Co byste si o nich mysleli? Cítili byste k nim úctu a obdiv? A nebyla by škoda, kdyby byli bývali nikdy svůj skvělý guláš neuvařili a nikdy se s vámi o něj nepodělili? Nebylo by smutné, kdyby tato delikatesa nikdy neviděla světlo světa jenom proto, že kdysi dávno před deseti lety babička, Toník nebo Máňa ohrnuli nad touto krmí svůj nos? Nebo by to možná bývali mohli udělat?

A nebylo by báječné, kdyby se tento skvělý recept tak rozšířil a ujal, že by se touto lahůdkou potěšilo ještě více lidí? Kdyby byl sdílen s ostatními? Samozřejmě, že ano! Ale je možné, že ze strachu z Máni, Toníka nebo babičky a jejich mlsného jazýčku (nebo jenom špatné nálady a chuti kritizovat) se o tomto guláši už nikdy nikdo nedozví.

Takhle je to se všemi našimi dovednostmi a talenty. Včetně těch, co máte před sebou na papíru.

Možná jen zůstanou zaprášené ležet v komoře, protože se nehodí a někomu by se mohly nelíbit. A nebo vystrčí hlavu na světlo světa a ukážou svůj potenciál. A to i přes riziko, že sem tam narazí na někoho, komu se nebudou líbit a kdo je nebude mít rád.

Tímto riskem však možná pomůžou někomu dalšímu. Třeba tomu, kdo hledá skvělý recept na guláš.

Jak s nimi naložíte vy?