Dávání – past nebo požehnání?

Sedím na plážovém lehátku a pozoruji poklidné vlny blankytného moře. Ještě cítím chuť žlutého šťavnatého melounu, který mě krásně osvěžil v parném létě spolu s příjemným mořským vánkem.

Dnes je poslední den mé dovolené „v ráji“. Na místě, kde se odpočívá, dovádí v mořských vlnách, pozoruje západ slunce a večer tančí. Kde vás jiná kultura mile překvapí tajemstvími své historie, jejími památkami a jak jinak, než skvělou gastronomií.

Ale protože už zítra budu doma, kde nastane můj běžný režim, pomalu se do mě vkrádají myšlenky na mé povinnosti. Někdo v mé hlavě šeptá: „A co že to budeš muset udělat, až přijedeš? Komu zavoláš? Jaké emaily musíš vyřídit? Co zorganizovat? Nezapomeneš na něco? A neměla jsi tu na dovolené víc využít času a natočit nové video či napsat článek v atraktivním a inspirujícím prostředí? Třeba by to tvé čtenáře potěšilo.“

Moje hlava se stává bzučákem, moře a slunce jakoby se rozplývali a někam mizeli a přestože mé tělo je pořád na plážovém lehátku, mysl se vznáší několik set kilometrů odsud v mém běžném denním dni plném povinností. Na místě, kde je třeba svoji energii DÁVAT.

I když jsem na nádherném místě, kde už mohu jen jeden den čerpat vzácnou energii, honí se mi hlavou, na co vše ji budu muset (nebo bych měla) zítra vydat.

Dávání a přijímání

Když se přistihnu při tom, co moje mysl právě udělala, pomalu se vracím zpět na pláž. Abych si mysl trošičku srovnala, místo zbytečného poletování na místech, kde zrovna nejsem a nemohu nic udělat, beru do ruky tužku a papír (bez kterých poslední dobou téměř nikdy nevykročím z domu) a píšu si myšlenky na téma PŘÍJÍMÁNÍ a DÁVÁNÍ.

Mimochodem psaní si deníku s vlastními procesy, myšlenkami a sny (myslím tím snové poselství našeho nevědomí, když spíme, nikoliv fantazie a představy o tom, co bychom si přáli) je pro nás hledače sama sebe na naší cestě velká pomoc. Všem tento akt vřele doporučuji. Před nedávnem jsem natočila video, jak si deník psát snadněji a lépe zorganizaovat. Takže pokud vás zajímají moje tipy a postřehy, podívejte se na nej ZDE

Ale nyní zpět k dávání a přijímání.

Dávat druhým je společensky vysoce ceněná záležitost

Ten kdo druhým pomáhá, ulehčuje jim život, stará se o ně, přispívá na charitu, je obvykle označován jako „DOBRÝ“.

Ten kdo je příjemcem (pokud za svůj akt tedy neplatí peníze, kdy se stává zároveň dárcem) může být vnímán různě, ale jeho hodnocení není vždy tak pozitivní – je to ten, kdo si bere, kdo potřebuje, kdo chce. Rozhodně ten, kdo nedává, jen si bere, je vnímán jako ŠPATNÝ. Je to opravdu tak černobílé?

Co je za aktem dávání a přijímání? Kdy je skutečným přínosem a kdy naopak pastí?

Abych se dostala k pointě, zaměřím se více na dávání. Tedy jeho DVA DRUHY. Možná si řeknete: „Cože dva druhy dávání? Jakto? Dávání je přece dávání.“ Ano, dávání je vždy akt toho, když někomu (různými způsoby) věnujeme svoji energii. Jaké ale je a jaké má nakonec dopady, to záleží na tom, s jakými motivy (byť často nevědomými) tento akt uskutečňujeme.

Tyto dva druhy jsou DÁVÁNÍ Z ROLE a DÁVÁNÍ BYTOSTNÉ

Jaký je v tom rozdíl? Opravdu velký.

Nechci tu říkat, že je jeden horší, než druhý, byť by to tak v následujících řádcích mohlo vyznívat. Oba mají v životě své místo a opodstatnění. Pojďme si o nich říct více.

Dávání z role

to zná každý z nás velmi dobře. Toto dávání zažíváme třeba když balíme svačinu svému dítěti, tak jsme v ROLI RODIČE. Když v práci plníme svoje povinnosti, jsme v ROLI ZAMĚSTNANCE, když platíme daně a jdeme k volbách, jsme v ROLI OBČANA. Když voláme naší matce, protože žije sama a potřebuje lidský kontakt, jsme v ROLI DÍTĚTE. Podobných rolí a z nich vyplývajících situací, do nichž investujeme naši energii, najdeme mnoho. Dosaďte si je sami podle vašeho života.

Pocit povinnosti

Společným znakem těchto situací je často POCIT POVINNOSTI (pokud tedy nemilujme balení svačin, či telefonování atp.) a podle situace rychlý či postupný úbytek energie. Toto DÁVÁNÍ Z ROLE, kde musíme a očekává se od nás, nás obvykle velmi vyčerpává. A to i tehdy, když jsme to udělali rádi a chtěli pomoci. Můžeme se cítit i dobří a užiteční, uvědomělí, společensky prospěšní, ale přesto se neubráníme pocitu, že nám jaksi něco ubylo a nic jsme nedostali. A když to trvá delší dobu, plíživě pociťujeme málo energie, pocit „já už nemůžu“ a málo radosti a inspirace v životě.

Přichází pocity „jsem oběť – tolik dávám a nic se mi nevrací“, ukřivděnost, pocit „už bych měl něco dostat i já sám“ a následující otázka „proč mi druzí nic nedají?“ a nebo ještě horší otázka: „Proč když od nich dostávám tolik, pořád se cítím prázdně jako bych nic nedostal?“

Dávání bytostné

Velmi zajímavá dynamika dávání bývá v partnerských vztazích. Tváří se jako DÁVÁNÍ Z LÁSKY. Ale i zde, ať už toto dávání pojmenujeme a odůvodníme jakkoliv, i toto můžeme rozdělit na DÁVÁNÍ Z ROLE a DÁVÁNÍ BYTOSTNÉ. Kolikrát jste partnerovi přinesli květiny nebo pro něj udělali drobnou službu? Bylo to vždy proto, že vás to bytostně a od srdce těšilo udělat zrovna takhle nebo proto, že se to očekává? Proto, že být tím dávajícím nám jako partnerům zvyšuje kredit a partner si nás více cení, spíše s námi zůstane nebo nám alespoň nenadává?

Když k sobě budeme skutečně upřímní a pronikneme hlouběji do našich vnitřních motivů toho, proč dáváme, tak najdeme veliké překvapení.

Často totiž NEDÁVÁME PROTO, ŽE JSME TAK DOBŘÍ A MILUJÍCÍ, ALE DÁVÁME PROTO, ABYCHOM BRALI.

Třeba proto, abychom byli oceněni jako dobří rodiče, partneři, pracovníci, členi společnosti…Abychom dostali peníze, udrželi si zaměstnání, partnera, přátele či nějakou jinou pro nás důležitou společenskou pozici. Když dáváme z role, vždy dává naše persóna, a ta dává vždy účelově. Její základní biologickou funkcí je přizpůsobit se společnosti a vztahům tak, abychom přežili a něco získali. A ať už to navenek vypadá jakkoliv láskyplně, persóna nemiluje ani nevychází z naší opravdovosti. Prostě si jen našla více či méně efektivní způsob, jak se co nejlépe přizpůsobit okolí, zapadnout a být jí přijat.

Na rozdíl od toho BYTOSTNÉ DÁVÁNÍ vychází z jiného místa – z našeho pravého Já. Je to místo, které je hluboce v nás a vyjadřuje naši pravou a bytostnou podstatu. Není to něco, co se v nás vyvinulo díky působení okolí, našemu sociologickému vývoji, rodině a společnosti. Je to něco, co v nás vždycky bylo. Když jsme v kontaktu s tímto bytostným, cítíme se živě, plni vitální energie. Když se dáváme z tohoto místa, neděláme to proto, abychom něco získali od okolí. Není to způsob, jak se efektivně přizpůsobit.

Je to naše BYTÍ.

Když naše dávání vychází z tohoto místa, sami sebe dáváme světu. Je to pro nás přirozené a nabíjející. Dáváme a při tom naše energie roste. Ničeho tím nechceme dosáhnout, nic získat a přesto jsme obdarováváni jen tímto aktem samotným. Toto dávání je plné. Dává sebe samo a samo sebe naplňuje. Vzpomeňte si třeba na hudebníka, který hraje svůj oblíbený part a ani neví, že kolem je nějaké publikum. Přesto však vypadá velmi naplněně a šťastně. Je živoucí. Je hudbou a hudba je jím. Žije sám sebe a sám sebe dává světu, aniž by něco dávat musel a chtěl.

Když dáváme z BYTOSTNÉHO JÁ, nezáleží na tom, co na to okolí, nic od něj v tuto chvíli nepotřebujeme, protože všechno podstatné už máme. Máme sami sebe, žijeme. Teď jsme naplnění a vitální.

Máme také aktivity, kdy se nám spojí DÁVÁNÍ Z ROLE a BYTOSTNÉ DÁVÁNÍ. Třeba když si výše zmíněný hudebník musí vydělat na chleba a svoji hru přizpůsobí z role živnostníka publiku.

Dar nedar

Jak už jsem psala na začátku, nechci tu rozhodovat o tom, který způsob dávání je správný a který špatný. Oba mají své opodstatnění a účel. I role jsou velmi důležité, aby mohla fungovat společnost. Je třeba nabalit svačinu, zavolat svým přátelům nebo vydělat peníze. Když ale DÁVÁNÍ Z ROLE náš život zaplaví, postupně přestáváme být živí, naše energie vysychá a život ztrácí smysluplnost. Záleží tedy na poměru dávání z role a bytostného dávání, abychom zachovali v našich životech rovnováhu funkčnosti našich vztahů, ale i naši vlastní a vzájemnou vitalitu a svěžest. Aby se to mohlo stát, možná pomůže položit si několik otázek.

Je opravdu všechno co dávám z role nutné?
Cítím se po tomto dávání jako oběť těch, pro něž jsem roli plnil?

Když se cítíme jako oběti těch, jimž dáváme z role, zkusme si vzpomenout na to, že právě dáváme proto, abychom dostali. Abychom byli společensky oceněni, byli těmi dobrými a schválenými (dobrá matka, partner který nebude opuštěn….) Dosaďme si sami roli, kterou hrajeme a bonus, který od ní očekáváme. Tímto uvědoměním totiž přestáváme být obětí a můžeme přijmout zodpovědnost za to, jak nakládáme s naší energií. Tím se stáváme vědomým vykonavatelem role. Minimálně víme, že naši vitální energii obětujeme například proto, abychom přežili a nebo proto, abychom byli kladně hodnoceni. To je daň za DÁVÁNÍ Z ROLE.

Když totiž DÁVÁME BYTOSTNĚ, nikdy se necítíme zneužiti nebo že nám bylo něco vzato. Toto dávání nás totiž naplňuje samo o sobě a to, že u toho něco dostávají ti druzí, je jen vedlejší efekt.

Jak jsem již psala, role je skutečně dobré plnit, ale to, co dáváme tímto způsobem je obvykle energeticky prázdné a druhým nezpůsobuje radost tak velkou, jak bychom čekali. Dokonce ani nevyvolává námi požadovanou vděčnost, byť může jít o velké dary a oběti. Už se vám stalo, že pro vás někdo udělal skvělou věc, ale vás to nepotěšilo? Možná jste se potom cítili nějak divně svázáni? Možná dával z role a proto, aby od vás získal ocenění.

Když totiž dostáváme něco, co je z role, můžeme se, když ne hned, tak časem, začít cítit tímto aktem svázáni a zadluženi. Protože tak nějak vnímáme, že to co jsme dostali, byť to vypadá jako dar je spíše něco, co nás zavazuje k opětovnému aktu nebo alespoň vděčnosti, pochvale atp.

Je to takový dar nedar. Obchod u kterého nebyla vyslovena cena.

Lidé, kteří se nechali tímto způsobem zadlužit se mohou po čase dostat do role „nevděčníků, které jsme živili a pro něž jsme se obětovali“ a oni nás potom opustili. A protože jsme si nebyli vědomi svých motivů, vůbec netušíme, že jsme jim dávali tak moc, až jsme je energeticky zadlužili tolik, že tíhu tohoto závazku prostě neunesli.

Upřímnost jako lék

Abychom ve vztazích zachovali rovnováhu, je třeba být sami k sobě velmi upřímní. Protože když nejsme upřímní k sobě a vědomi si svých pravých motivů, nemůžeme takoví být ani k partnerovi a ostatním lidem. Potom nevíme, kdy dáváme z role a kdy druhé zadlužujeme. A neuvědomujeme si, kdy přijímáme z role a necháváme se jí zadlužovat. Třeba proto, že je nám hloupé odmítnout a nebo je nám role pohodlná. Často ale vůbec netušíme, jakou nerovnováhu a následky způsobujeme tím, že to dovolujeme a až časem se ukáže, že se to nakonec otočí proti nám samým.

Položme si tedy otázky:
Proč dávám?
Je to z role a nebo mě to skutečně z hloubky duše naplňuje radostí?
Jsem to, co dávám nebo je to jen vnější akt?
Co za to chci a očekávám?
Jaké role plním automaticky?
Nesnažím se druhé uvázat dluhem?
Co vychází opravdu ze mě a kdy se jen snažím něco získat od druhých či se jim zalíbit?

Tato upřímnost k sobě sama i druhým nám pomůže se lépe vyrovnat a najít odpověď na to, kdy dávat a kdy už ne.

A také co vlastně dávat, i když z toho nic moc nekouká a co nedávat, byť to vypadá sebelépe a velmi záslužně. Můžeme tak najít zdravější energetickou rovnováhu jak sama v sobě, tak v našich vztazích.

Zkusme hledat, kde druhým můžeme nabídnout své skutečné Já, a tak jim dát něco OPRAVDOVÉHO, PLNÉHO, ŽIVOUCÍHO A VITÁLNÍHO. Místo toho, abychom jen plnili naši roli a to, co od nás očekávají (a možná ani neočekávají, jen my si to myslíme a nutíme jim tuto verzi role), zkusme být hluboce pravdiví. Poznáme to jednoduše díky vitalitě, která nás naplňuje, když dáváme tímto způsobem.

Alespoň částečné vystoupení z (automatické) role s sebou nese jistá úskalí. Například menší pohodlí pro ty, jimž jsme své dary – nedary nabízeli. Někdy jejich výčitky, odmítnutí, či společenský nesouhlas. Stojí to však za tu možnost, že se díky tomu otevře prostor pro pravé a živoucí sdílení.

Tam kde přestaneme dávat z role, se naše dávání stane vitálnějším. Dáme své pravé Já, které nemusí být vždy přijato okolím, ale nás vyživí samo o sobě. A pokud ho okolí přijme, můžeme tak společně sdílet a naše vztahy posunout na novou živoucí úroveň.

Máte na to odvahu? 🙂

 


Eva Marvánová je průvodkyně, lektorka a autorka.
Fascinuje ji vnitřní svět a psýché člověka. Osobnímu rozvoji se věnuje mnoho let. Individuálními konzultacemi i semináři lidem pomáhá se vyrovnat se sebou samými, najít vnitřní klid a vystoupit z vlivu minulosti. Důležitá je pro ni kvalita života a klientům pomáhá zlepšit život v oblasti partnerství, sebepřijetí, prosperity, hojnosti a tvořivosti. Dlouhodobě se věnuje systemickým konstelacím zaměřeným na zpracování traumat. Její velkou láskou je navrhování a tvorba energeticky nabíjených šperků s duchovní tématikou. Je autorkou ebooku Jak využít nesnáze v partnerství, přátelské aplikace Karty porozumění a on-line semináře Jsem kreativní.


 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů