Jsme jako duhový hranol


Žijeme v emočně nabité době. Neznám člověka, jehož emocemi by alespoň trochu nehýbaly obrovské změny a situace, které jsme nyní svědky. Situace, která se nás mnohdy výrazně osobně dotýká. 

Tyto změny, chaos, stres a nejistota vyvolávají mnoho emocí, s nimiž si nemusíme vědět rady. Když je pro nás vnější svět nejistý a přestává být oporou, reagujeme několika způsoby. Ze strachu a nutnosti bojujeme o přežitíMůžeme se snažit celou věc ignorovat a čekat, až bude líp. Což jde jen do té chvíle, dokud se tlak nezvýší nad únosnou úroveň. Také se začínáme zamýšlet nad smysluplností toho, co se děje a hledáme opravdovou jistotu. A když ji nenacházíme ve světě vnějším, není už jít kam jinam, než hluboko do našeho nitra.


Ale občas jsme tak trháváni zavaleni emocemi, že naši hlubokou podstatu vůbec nevnímáme. A je možné, že jsme ji opravdu nevnímali ani  nikdy před tím a teprve nyní nás k ní život obrací. 
Každopádně důležité, jestli podlehneme našim emocím nebo s nimi budeme zacházet tak, aby byly našimi pomocníky. Nebo nám alespoň zbytečně neubližovaly. A první krok, jak to udělat, je vyrovnat se s tím, že jsou právě takové, jaké jsou.

To není snadná cesta. A už vůbec ne v naší kultuře, kde jsou emoce souzeny a moralizovány. Ale přesto je to cesta možná. A velmi užitečná. Myslím, že bez této dovednosti nenajdeme opravdový klid a směr cesty do hloubky naší pravé podstaty nám může snadno unikat.
Dnes k vám přicházím s úryvkem z knihy Anity Moorjani. A věřím, že pro vás bude povzbuzením a podporou pro duši. Stejně jako pro mě to byla celá kniha. 


„Každý z nás je jako hranol, ve kterém se světlo (čistá láska) láme do různých barev duhy. Všechny barevné odstíny (emoce) jsou pro celek stejně důležité. Málokdo, pokud vůbec někdo, by soudil barvy z morálního hlediska. Neřekli bychom: „Ach! Tahle barva je zlá!“ nebo: „Tahle barva je hříšná.“ Ale v případě lidí to děláme a hodnotíme i jejich emoce, kdy některé vidíme jako dobré a jiné jako špatné. Jestliže některé své emoce hodnotíme jako negativní a snažíme se je popírat, potlačujeme část sebe samých. Tím si v sobě vytváříme bloky a bráníme sami sobě vyjádřit svou velkolepost v celé šíři. Jako bychom z barevného spektra odstranili na základě morálního hodnocení některé barvy, změnili tím jeho kvalitu a udělali z něj něco, čím není.

Nemusíme na základě každé emoce hned reagovat. Jen bychom ji měli přijmout jako součást toho, kým jsme. Zapírat ji, to je jako zakazovat určité barvě, aby procházela hranolem. S nejčistší esencí bezpodmínečné lásky, která sídlí v našem nitru, se můžeme spojit, jen pokud přijmeme a uvítáme celé spektrum svých pocitů, aniž je hodnotíme. “ 
(Anita Moorjani– Musela jsem zemřít)

Krásné, viďte? 🙂
Myslím na vás a těším se na další kontakt!

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů