Ledová královna

S Alenou se známe už nějakou dobu. Má velké hnědé, trošičku dětské a smutné oči, jemné dlouhé vlnité vlasy a něžné rysy tváře. Často působí plaše a uzavřeně a snadno se schová sama do sebe. A je pro ni těžké věřit okolnímu světu. Nezažila příliš hezké dětství. Její vzpomínky jsou plné samoty a chladu její uzavřené matky.

Má problém, že nedokáže navázat hluboké a srdečné vztahy s ostatními lidmi. A tak se cítí velmi osamělá. Sama si od druhých drží odstup. A přestože touží po lásce a vřelých vztazích, když už si někdo cestu k jejímu srdci najde, vztah se brzy pokazí a ochladne. Bojí se, že jejím osudem je věčná samota, že nikdy nebude dlouhodobě zažívat lidské teplo a blízkost.

Nedávno se nám při jednom společném setkání ukázala její smutná vnitřní osoba, která je v zajetí chladu a osamění. Šly jsme s ní do jejího vnitřního světa, hledaly její příběh a krajinu ve které sídlí a dostaly se do Ledového království. Pověděla nám o svém utrpení a spolu s námi se rozhodla přijmout svůj bolavý a chladný osud, protože to vypadalo, že příčit se mu nemá stejně žádný smysl.

A taky jsme s ní byly, když díky tomu, že se nebránila a otevřela své srdce našla vysvobození z tohoto věčného prokletí.

Společně s Alenou jsme toto dobrodružství, zaznamenaly do následujících řádku.

VÍTEJ SAMOTO, VÍTEJ BOLESTI!

Vždy jsem se ti snažila vyhýbat. Udělat vše, abys tu nebyla. Vyčistit tě, odblokovat tě, najít si správné přátele, partnery. Schovat se před tebou k nim. I to, že nyní píšu, je snad určitý pokus, jak do tebe zase plně nepropadnout. Jak se udržet vně u papíru a myšlenek na něj kladených. Pojmenovat to. Jak ale už vím, každé přemýšlení mě odvádí od toho, co cítím.

Chci se ti vydat, tvojí ledovosti, protože tě stejně nelze minout. Jsi v mém životě všude.
Vždy jsem ti patřila, vždy jsem byla nějak v tobě. Jen jsem se tě snažila necítit, nevnímat.

Chtěla jsem věřit, že když zaměřím pozornost tím správným směrem, vymaním se z tebe.

Ale ať jdu svým životem jakoukoliv cestou, i když potkávám nové lidi, kde se zdá, že je naděje na lepší a vřelejší vztahy, nakonec se mi vždy skrze ně stejně ukážeš. Nějak se to pokazí, otevře se bolest, po ní propast a znovu se vynoří ten starý známý chlad a samota. Tak mi ukazuješ svoji neosobní tvář. Dáváš mi najevo, že mě držíš ve svém světě jakýmsi zvláštním kouzlem, kterému nerozumím. Patřím tobě, chladná královno.

TVOJE NEOSOBNOST MĚ ŘEŽE NA KUSY

Přesto po tobě toužím. Jsi jak bludný kámen u kterého nakonec vždy skončím, i když se neustále snažím najít cestu ven. Když jsem ale k sobě upřímná, na chvíli se ti oddám a neutíkám, musím si přiznat, že ti patřit chci. A to i tehdy, když neskutečně trpím. Větší muka si člověk nedovede představit.

Chci v tobě umrznout, protože to je jediný způsob, jak je možné s tebou být.

Pro toho, kdo ještě cítí je to jako být zavřený nahý v mrazáku. Být s tebou znamená nechat prostupovat mráz každou buňkou mého těla. Je to k zešílení. Dříve bych zavřela srdce. Snažila se to necítit a odtrhnout se od tebe. Ale tohle už nechci. Stejně se vždy zase zatoulám zpět k tobě. Vlastně jsem z tebe ještě opravdu nikdy neodešla. Ty a čas strávený s tebou jsou ve mně nesmazatelně navždy otištěny. A sama před sebou nemám kam utéct. Proto se rozhoduji nově, rozhoduji se pro lásku, i když vím, že mě to zničí.

Otevírám své srdce a dovoluji si cítit to, co už roky sama před sebou skrývám – to, jak hluboce tě miluji. Vím, že tady uvnitř tvého ledového království umrznu. Ale zemřu cítící.

A to je nádherné. Mé kamenné srdce mě snad tížilo ještě víc, než tvůj chlad. Oddávám se citu, který ve mně byl a dlouhé roky jsem se s ním prala. Protože kdykoliv se objevil, přišly s ním pocity mučivého chladu a osamění. Pocity, že nejsem milována a nikam a k nikomu nepatřím.
Tento cit jsem se snažila přesměrovat k lidem venku, kde se zdálo, že je mezi námi teplo a žár. Ale nefungovalo to trvale. Někdy kratší dobu, jindy déle. Nakonec se však mezi námi stejně objevil známý chlad a osamění. Našla jsem tam zase tebe.

Tak vpouštím lásku do svého srdce v tomto Ledovém království. Cítím, jak je mi zima, jak se mi stahují cévy, kůže mrzne. Jak to bolí a řeže. Ale chci cítit lásku, tu kterou už jsem dávno zavrhla. Protože v ní je teplo i žár. Tím, že jsem ji vyháněla, jsem se stávala stejně chladnou a prázdnou jako jsi ty sama. Osamělá v mém-tvém chladu.

Možná máš sama zkamenělé srdce. Jsi ledová královna přinášející bolest a samotu. Stejně tak zatvrdlo kdysi to moje. Co se ale jiného může stát v říši ledu a chladu, kde je jen smutek a osamění?
Já ho ale nyní otevírám. Nechávám lásku proudit. Je to krásné a hřejivé. Ale čím víc cítím toto, tím víc cítím i to druhé – chlad a bolest.

Moje smysly jsou vybičované, mám pocit, že z toho zešílím. No a co? Co vlastně můžu ještě ztratit?

Tak jsem na hraně mezi obrovským utrpením chladu a hřejivou nádherou lásky. Stojím mezi nimi uprostřed. Ani jedno už neodháním. Obojí nechávám ve svém vědomí. Je to jako dvě neslučitelné možnosti bytí. Šílím z toho prožívat je najednou. Ale když pokračuji, začínám cítit úlevu. Jakoby ve mně prožíváním tohoto napětí začaly praskat ledovce. Mé vlastní. Ty do kterých jsem s tebou zarostla. Jako bych se najednou stávala někým jiným. Jakoby se prolomilo staré kouzlo. Cítím naději. Vím, že ve mně něco starého zemřelo a něco nového začíná ožívat. Jakoby po zimě pomalu přicházelo jaro.

Ještě tomu úplně nevěřím. Tolik let v ledovém království, tolik let snahy dostat se z něj, je vůbec možné, že se to děje?

NIKDY SE NEZMĚNÍŠ

Tak nějak vím, že ty sama se nikdy nezměníš. Vždy jsi byla taková – ledová královna. Ale jako bych najednou dostala svobodu objevovat a zkoumat nové a teplejší krajiny, kde je snad i něco jiného než led, mráz a nikde nekončící samota. Přestala jsem před tebou utíkat, oddala se ti, i když jsi jaká jsi, aniž bych zavřela srdce. Přijala jsem, že se nikdy nezměníš. Vydržela jsem na hraně žáru a ledu i když to bylo k zešílení.

A PRÁVĚ TO MĚ OSVOBODILO.

A to tehdy, když už jsem to nečekala. Když jsem se vzdala. Přestala se rvát se svým chladným osudem. Přijala, že se to tak bude navždy.

Sama nevím, kam moje cesta nyní povede. Cítím naději, že bude lépe. A strach, že si jen něco namlouvám, že je to celé jen iluze a nic se nezměnilo. To zakletí trvalo tak dlouho, než aby se tomu dalo hned věřit.

Nu což, uvidíme. Možná se dostanu do teplejších krajin. A kdyby přece jenom ne a zase jsem skončila u tebe, už snad zvládnu udržet teplo ve svém srdci, které mě může hřát i v krajinách věčného ledu a samoty.

Láska k tobě, kterou jsem pohřbila, mě držela ve tvém zajetí. A ta stejná láska, když znovu rozhořela v mém srdci, mě z něj také osvobodila. Čekala jsem, že přijde od tebe, ale nakonec ji našla sama v sobě. A to zlomilo moje prokletí.

 

 


Eva Marvánová je průvodkyně, lektorka a autorka.
Fascinuje ji vnitřní svět a psýché člověka. Osobnímu rozvoji se věnuje mnoho let. Individuálními konzultacemi i semináři lidem pomáhá se vyrovnat se sebou samými, najít vnitřní klid a vystoupit z vlivu minulosti. Důležitá je pro ni kvalita života a klientům pomáhá zlepšit život v oblasti partnerství, sebepřijetí, prosperity, hojnosti a tvořivosti. Dlouhodobě se věnuje systemickým konstelacím zaměřeným na zpracování traumat. Její velkou láskou je navrhování a tvorba energeticky nabíjených šperků s duchovní tématikou. Je autorkou ebooku Jak využít nesnáze v partnerství, přátelské aplikace Karty porozumění a on-line semináře Jsem kreativní.


 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů