Nejdřív musím tvrdě pracovat, abych potom mohla odpočívat

Když za mnou paní Ivana přišla do pracovny, moc si přála zlepšit svoje podnikání. Byla to milá dětská zdravotní sestřička, která při zaměstnání podnikala a učila maminky, jak správně masírovat svoje děti. Ze zaměstnání nechtěla odejít. Přesto si přála rozjet více klientelu na masáže. Když jsem se jí zeptala, kde na to bere energii, smutně se na mě podívala a řekla, že je v poslední době velmi vyčerpaná. Jede neustále na plný plyn a nejen, že je velmi pracovně vytížená, ale i doma je pracant na plný úvazek a chce mít všechno v pořádku. A když si chce odpočinout, tak jí to vůbec nejde, protože najednou zneklidní a cítí se tak nepříjemně, že stejně nedokáže relaxovat a raději jde zase něco dělat. Zvětšit klientelu chtěla proto, aby mohla vydělat víc peněz a našetřit si na svůj vysněný domeček, od kterého si slibovala, že v něm už konečně bude moci pořádně odpočívat a relaxovat. Musela jsem se pousmát, protože si nešlo nevšimnout nápadného rysu chování, který poukazoval na základní problém. Ivana se v touze, aby mohla více relaxovat, honila víc a víc. A i kdyby relaxovat mohla, tak by to stejně nedokázala. Byl to začarovaný kruh. Hnala se za vidinou domečku jako oslík za mrkví a právě tím ji unikala možnost dosáhnout přesně toho, co si přála.

Postavily jsme konstelaci.

Ivana se zamilovaně dívala na domek. V jejím obraze to byl krásný vesnický dům. Viděla se, jak v něm relaxuje. Vše bylo zalité sluncem. Myslela si, že dům je zdrojem všeho toho krásného, co má ve své představě.

Domek se podíval na Ivanu, pokrčil nosíkem a řekl: „Já jsem jenom stěny a střecha. Co ty ve mně vidíš a prožíváš, to není moje věc a já to nezpůsobuji. Protože každý by ve mně mohl prožít něco jiného, podle toho, co má už sám v sobě.“ Ivanu tato slova velmi zarazila.

Ivanina vyčerpaná vnitřní část se začala hroutit. Měla čím dál tím méně energie. Podívaly jsme se tedy na to, s kým je v Ivanině genetice propojená.

Ivanin předek byla mladá vyčerpaná žena. V dětství jí zemřeli oba rodiče a ona vyrůstala se svým tvrdým a krutým poručníkem. Přestože vesnickou farmu, ve které žili, zdědila po rodičích, nikdy nezískala možnost ji opravdu řídit a rozhodovat o jejím osudu. Poručník na ni byl tvrdý a chtěl si udržet moc a kontrolu nad jejím majetkem za každou cenu. Svoji svěřenkyni šikanoval a zaměstnával natolik, až byla velmi vyčerpaná a z únavy a strachu se nevzmohla na odpor. Moc si potřebovala odpočinout, ale neměla kdy. Když se jenom na chvíli zastavila, byla potrestána. Toužila moc po odpočinku, ale představa, že by se zastavila, ji děsila, vždyť by zase přišel trest. Takto si ji její poručník, stejně jako mladý stromek, natvaroval již v útlém dětství, takže mu ani jako dospělá žena nedokázala vzdorovat a postavit se za svoje práva.

Měla krátký, tvrdý a vyčerpávající život. Doslova se udřela k smrti. Její majetek jí vlastně nikdy doopravdy nenáležel, ovládal ho on.

Ivana si uvědomila svoji hlubokou lásku k rodinnému systému a k této ženě. Aniž by si toho byla vědoma, přála si pro svého předka, kterého nikdy nepoznala, získat domov, který mu byl odňat. Ten vesnický dům, který měla ve své představě, jako by z oka vypadl domu, kde žila kdysi mladá dívka. Ivana ji chtěla vysvobodit z utrpení, ale jak už to u zapletení bývá, místo toho následovala její osud a celý život jenom dřela. Dokonce prožívala její nervozitu, když si chtěla odpočinout. Její sen jí až do teď unikal mezi prsty.

Když máme nějaký sen či přání, je dobré si ověřit, jestli je skutečně náš. My potomci míváme velmi často podvědomou potřebu napravovat osudy našich předků. Když se nepodařilo něčeho dosáhnout jim, chceme to udělat sami a pro ně. A tím nevědomky míjíme naše vlastní osudy, přestože lidé, pro něž to děláme, většinou zemřeli již před mnoha lety. Když naplňujeme nenaplněné osudy našich předků, naše vlastní životy zůstávají nežité a prázdné.

Ivana mohla celý život tvrdě dřít, aby koupila domek, který nikdy nemohla používat její dávná příbuzná. Potom v něm mohla dřít dál a následovat tak její osud plný utrpení. Možná by se za život tak vyčerpala, až by sama sebe „udřela k smrti“. Nebo by domek měla, už by v něm odpočívat mohla, ale její vnitřní část, která byla spojená s šikanovanou částí mladé ženy, by si stejně nedovolila odpočívat, protože to v minulosti bylo ohrožující.

Dokud nevystoupíme z koloběhu negativního zapletení, naše přání se nemohou naplnit pozitivním způsobem. Buď se za něčím ženeme, toužíme po tom, ale nikdy toho nedosáhneme nebo toho dosáhneme, ale stejně nás to nenaplní nebo dokonce ničí. Když naopak prověříme naše skutečné (podvědomé) motivy, můžeme jít za cíli, které jsou opravdu naše a jsou reálné.

Na konci práce pocítila Ivana velkou úlevu. Nevzdala se přání mít domeček, ale cítila uvolnění. Měla pocit, že už teď dokáže více odpočívat, i když zatím domeček nemá a přestala mít tak silnou potřebu zrealizovat svoje přání tak rychle a na sílu.

Držím jí palce!