Nejsem na zakázku

kdyz_voda_smyje_barvyMáte dny, kdy se potřebujete schovat před celým světem? Chtěli byste jen tak být, tvořit, vyjádřit sama sebe, ale svět necítíte jako dostatečně přátelské a bezpečné místo pro otevřené projevení sama sebe? Já tedy ano. Jsem plná myšlenek, nápadů a úvah. Mozkové závity jsou přímo přeplněné tvůrčí energií, která překotně vytéká ven.

To na čem nakonec vždycky selžu je strach, autocenzura a pochyby. Vnitřní hlas říká: „Proboha, už zase riskuješ výsměch, pomluvy, ťukání na čelo.“ „Vzpomeň si, jak ti vždycky napíše někdo, kdo evidentně nepochopil o čem vlastně mluvíš a bude ti říkat, jak jsi úplně mimo. Co mu na to zase napíšeš? A stojí ti to vůbec za to? Není lepší zůstat v bezpečí vlastního světa a neukazovat kdo jsi? Vždyť je nám tak dobře, když o nás nikdo nic neví, nikdo nás nevidí.“

Tento hlas bývá většinou silnější, než ty ostatní hlasy. Moje Kreativita zesmutní, sklopí oči a stáhne se do kouta. Řekne: „Ach jo, zase jsem jenom chtěla být sama sebou, tančit v proudu, ukázat vlastní barvy a radovat se ze života. A toužila jsem po tom, aby se někdo radoval se mnou. Ale jsem jenom všem na obtíž. Přitahuji bolest a problémy.“

Zapojuji svoji fantazii a dívám se vnitřním zrakem, kdo že to ta moje Kreativita vlastně je.

Je to malá asi desetiletá smutná dívka. Sedí na zídce a houpe nohama. Už si ani nekreslí křídami na zem, protože proč by to dělala. Stejně zaprší a voda smyje barvy. Stejně půjde někdo kolem, kdo se jí vysměje. Kdysi dávno chtěla tvořit, jen tak pro radost ze života, z touhy se projevit a předat kus sama sebe. Ale nikdo netančil s ní. Rozmazali její kresby. Už nevěří, že vůbec k něčemu je a nechce riskovat další bolest a odmítnutí….

Znáte také tyto pocity? Kolikrát jsme v životě měli skvělé nápady. A přišel někdo chytrý, skeptický, cynický nebo prostě jen zlý a naše nápady, úvahy, myšlenky a zkušenosti pošlapal. Tak jsme raději přestali tvořit. A když už byl proud kreativity moc silný a nám nezbylo nic jiného než ho přeci jenom vypustit, tak jsme namalovali obraz nebo napsali text, který jsme schovali doma a ukázali ho sotva nejlepším přátelům.

Dívám se na moji malou Kreativitu a říkám si: „Co bych tak pro tebe mohla udělat?.“ Ona se na mě ušklíbne a říká: „Co zase chceš? Už nebudu riskovat, nestojí mi to za tu bolest. Nemám zájem o poučky, že mám být jiná než jsem. A zavděčovat se někomu stejně nejde. Já jsem prostě já, jsem specifická, nedokážu být jiná. Měním se, vyvíjím se, ale svým vlastním tempem, tím jak proudím, tím jak jsem sama sebou. Nemůžu být takovou jakou mě chtějí ostatní. Nedokážu být na objednávku. To prostě nejde.“ Kreativita smutně domluvila a sklopila hlavu. Dívám se jí do tváře a vidím frustraci a vztek. V očích bolest, smutek a bezmocnost. Společnost ji chce jinou. Pořád ji někdo kybicuje a opravuje. Vysvětluje jí, jaká má být a jak je to správně. Kolem však nejde nikdo, kdo by jí řekl: „Jsi v pořádku taková, jaká jsi. Jen mi to ukaž, budu se na tebe dívat. Nemusíš být dokonalá, vždyť co je to dokonalost. Nevadí, že píšeš někdy hrubky, no a co, hlavně že píšeš.“ Nejspíš je na mě, abych tato slova vyslovila. Uvědomuji si, že ji vlastně neznám. Občas vidím co vytvoří. Vidím její plody, posílá mi nápady pro semináře a přednášky, inspiraci pro články, pomáhá kreslit obrázky, ale kdo je vlastně ona? Jak se cítí? Říkám si, že je na čase ji poznat a lépe jí porozumět. Možná konečně rozluštím otázku, kterou si dávno kladu o tom, jak je možné, že někdy mám nápadů nad hlavu a nevím co s nimi a pak mám dlouhé týdny stop stav a nejsem schopná napsat jeden krátký text.

Kreativita se na mě podívá a říká mi: „Víš, ty mě akorát používáš. Hodím se ti, když chceš něco vytvořit, ale zajímáš se o mně vůbec? Chráníš mě před kritiky? Postavíš se za mě? Nebo si jen vezmeš, co se ti hodí a pak mě jim necháš na pospas?“ Musím se sebekriticky zamyslet. Má pravdu. Nejsem tam pro ni. Když proudí, těžím z ní. Ale nechválím ji, nezajímám se o ni, nepřemýšlím, co se vlastně snaží vyjádřit. Začíná mi docházet, že se o ni nestarám dobře, že uvadá díky mé špatné péči. Roste jak planá jabloň, ze které si chodím trhat jablka, když se urodí, ale nechráním ji před škůdci, nestarám se o její listy. O květiny, které mám doma pečuji lépe, než o ni.

Moje úvahy se přerušily a pozornost se stočila zpět ke Kreativitě. Dívala se na mě tázavě. V očích jí byla vidět otázka, jestli jsem jí skutečně porozuměla. Řekla jsem jí: „Chci Ti rozumět víc. Byla to moje chyba a moje neznalost, že jsem se o tebe nestarala dost.“ V jejím pohledu byl cítit vděk a úleva. Chtěla mi věřit. Já si mezi tím uvědomovala, jak jsem zvyklá starat se o věci kolem, ale jak pořádně nevím, jak se starat o tuto dívku Kreativitu. Nu což, jak se říká, učený z nebe nespadl. Alespoň, teď už vím, co je třeba. Naštěstí jsem otevřená tomu, napravovat svoje chyby a učit se nové věci. Budu se tedy učit, co pro ni mohu udělat. Začnu tím, že s ní budu trávit víc času, budu se dívat co má ráda, co ji baví a co chce říci světu.

Jak se svou Kreativitou zacházíte vy?

©Eva (Marvánová) Michálková
Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivním odkazem na internetové stránky včetně této poznámky.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů