Cítit negativní emoce se v naší kultuře prostě nenosí. Mnoho lidí a zvláště žen žije v přesvědčení, že když se necítí dobře, že na nich něco není v pořádku, že oni sami nejsou v pořádku. Že jsou svým způsobem rozbití, protože správné je cítit se vždy dobře. Potom jim není zle jenom proto, že jsou jejich emoce tíživé a bolestné, ale navíc...
Kdysi dávno jsem byla na šálku kávy s jednou velmi milou ženou. Jmenovala se Anna. A protože Anna miluje kávu stejně jako já, sdílela se mnou svůj krásný příběh. Stejně jako ona, vášeň pro kávu měl i Annin otec. A často spolu tento lahodný nápoj popíjeli. Anna by si moc ráda na zahradě vypěstovala vlastní kávovník, ale v té době, kdy vše...
Bolest je něco, co se nevyhne nikomu živému. S bolestí se rodíme a porodní bolest je často primární bolest, která se do nás otiskne natolik, že nás zaplavuje průběžně po celý náš lidský život, i když si toho většinou nejsme vědomi. Naše základní reakce na bolest a nepříjemné věci je potlačit je. Necítit to, co se nám děje. Je to reakce...
Otázka: Krásný den, Evi! Moc Vám chci poděkovat, za Vaše inspirativní přednášky. Prosím Vás, jestli byste mi mohla poradit, koukala jsem se na Vnitřní království a zúčastněným jste řekla, ať zavřou oči a zeptala jste se co vidí. Paní tam řekla, že nevidí nic. Vy jste odpověděla, že se ztotožnila s tou bytostí v sobě. Mám stejný problém, taky nikoho nevidím....
Můj milý deníčku – tohle sousloví může vyděsit. Dělat si zápisky svého vnitřního světa však nemusí být vždy o tom, co emočně zjitřeného nebo romantického se nám stalo. Pro osobní rozvoj je naopak deník skvělým pomocníkem retrospekce a vyhodnocování posunů. Uvědomění si odkud jdeme, kudy jsme již prošli a kam míříme. Pomůže nám najít optimální směr a radovat se z výsledků....
Partnerství přináší mnoho výzev a těžkostí. A snad každého někdy napadlo, že to nechá plavat. Odejde a uleví se mu. Ale je to opravdu tak jednoduché? obrázek ve videu:
Dnes si povíme příběh Kláry. Klára je milá žena, kolem třicítky. Jemná, inteligentní a křehká. A když má popsat svůj problém, vypadá nervózně a trošku zničeně. Její zadání pro konstelaci je věcné a stručné: Před rokem jsme se rozešli s partnerem a pořád to nemám zpracované. Chci najít způsob, jak se s tím rozchodem konečně vyrovnat. Konstelace: Na začátku konstelace vybírá Klára...
Marie právě prochází těžkým životním obdobím. Po dlouhém a těžkém váhání dokázala odejít z nefunkčního vztahu, ale její cesta ještě zdaleka není u konce…. Sama se sice od manžela odstěhovala, avšak jejich tři děti zůstaly ve svém původním domově – a tedy s otcem. Marii se po dětech velmi stýská – chápe, že možná to tak zůstane, že možná děti zůstanou s otcem...
Co je efektivnější? Mám jít po cestě sebepoznání sám nebo je lepší najít správnou skupinu a posílit se sílou celku ?
My lidé hledáme někoho, s kým bychom sdíleli svůj život. Navazujeme partnerství, zakládáme rodiny, družíme se. A když jsme sami, cítíme se prázdní a nekompletní. Žít v páru a touhu po něm považujeme za normální. Co když se však najde někdo, kdo po tom prostě netouží a komu to nechybí? Je absence touhy po partnerovi známka zdravého vývoje nebo naopak poškození?
