🌿💫Uvěřila jsem, že nejsem dost. A celý život jsem to dokazovala

„Za všechno může můj otec!“ řekla Aneta a výrazně se zamračila. „Kvůli němu nemůžu mít kvalitního partnera.“
V tomto duchu se náš rozhovor odvíjel ještě nějakou dobu, než se při dalším setkání rozhodla jít hlouběji a zjistit, jestli je to skutečně tak.

Nedalo se popřít, že vliv jejího otce, který ji často srážel, sehrál v jejím sebevědomí i volbě partnerů důležitou roli. Ale muselo to tak zůstat navždy?

Ponořily jsme se do hlubinného procesu a vydaly se po stopě Anetina vzteku. Hledaly jsme vnitřní postavu, která za tím vším stála – postavu, která otce obviňovala a byla přesvědčená, že za všechno může on, a že ona sama nemá nic ve svých rukou.

Když se objevila, Aneta se nejprve velmi lekla. Byla to stará a zanedbaná bezdomovkyně – říkejme jí BEZMOCNÁ – vůči níž cítila silný odpor. Byl to smutný obraz toho, kam až může člověk dospět.

Abychom situaci lépe pochopily a proměnily ji v konstruktivní cestu ven, začaly jsme zkoumat její příběh.

Objevily jsme tři klíčové momenty:
MÍSTO 1)
Bezmocné bylo kolem dvaceti. Marně hledala práci, všude byla odmítaná. Věřila, že je to proto, že je ošklivá.
Ale z vnější perspektivy Aneta viděla, že Bezmocná nebyla ošklivá – byla dokonce docela pohledná – ale zároveň natolik nejistá, že její přítomnást byla pro okolí nepříjemná. A z této nejistoty také pramenila obava, zda by zvládla jakoukoli práci.
Toto chování opakovala i později, dokud sama sebe zcela nepřesvědčila, že nemá šanci.

MÍSTO 2)
Bezmocné bylo asi sedm let. Ve třídě byl silný, ale frustrovaný chlapec, který ostatní šikanoval. Bezmocné opakovaně říkal, že je ošklivá, a veřejně ji tím ponižoval. Ostatní se ho báli – nikdo se jí nezastal.
Bezmocná tomu hluboce uvěřila. Začala se vnímat jako někdo, koho nelze přijmout. Jakoby v tomto okamžiku zamrzla – a z této perspektivy se viděla celý život.
A i kdyby ji někdo miloval, nedokázala by tomu uvěřit.

V tomto bodě se položil základ jejího dalšího životního nastavení. Aneta v tom rozpoznala i svůj příběh – kdy ji otec srážel a matka raději mlčela, aby doma byl klid.

Společně jsme v Anetině vnitřním světě objevily další postavu – vzpurnou pubertální dívku. Říkejme jí VZDORNÁ.

Vzdorná byla plná hněvu – na minulost i na všechny, kdo ji zranili a nezastali se jí. Umanutě trvala na tom, že minulost měla být jiná. Že si zasloužila lásku a přijetí, ne šikanu a odmítnutí.

Na první pohled to dává smysl. Ale právě tyto umanuté části často bývají hlavní příčinou, proč se nemůžeme z minulosti uvolnit – a tak se bolest stává naším „osudem“.
Minulost nezměníme – a čím víc na ní trváme, tím víc se zacyklíme v bolestných přesvědčeních.

A pak se ukázalo ještě něco: že to trvání na minulosti bylo (nevědomě) i strategií, jak se vyhnout zodpovědnosti a vlastnímu růstů.

Dospívání je totiž přechodová fáze, kdy se učíme obstát sami za sebe – i za cenu nesouhlasu druhých. Učíme se riskovat neúspěch a jít dál navzdory nejistotě.
Ale Aneta (i Vzdorná) se tohoto vývoje bály.

Pro Vzdornou bylo výhodné, že Bezmocná byla kdysi sražena. Místo aby jí pomohla vstát, schovala se za její příběh. Bylo to skvělé alibi, proč se o nic nesnažit.

Aneta byla tímto objevem šokovaná – ale hluboce cítila, že je pravdivý.

Ale Vzdorná si dál tvrdohlavě trvala na svém, a tak jí Aneta ukázala celou její budoucnost – život bezdomovkyně, do něhož by se (v příběhu) dostala právě tím, že by se dál schovávala za svá stará zranění.

Ukázala jí, že když se snažíme vyhnout bolesti a odmítnutí, často nás to paradoxně dovede právě tam – do místa, odkud utíkáme.
A tak vzniká sebenaplňující proroctví.

Když Vzdorná spatřila svou možnou budoucnost, polekala se. Ale právě tím se konečně probrala ze vzdoru – a uvědomila si, že takhle opravdu žít nechce.
A s tímto poznáním přišla i hluboká úleva pro Anetu. Něco zásadního se v ní změnilo.

Když jsem se Anety zeptala: „Tak co? Pořád si myslíš, že to, jak to máš nyní s muži je vina jenom tvého otce? A neustále si myslíš, že je to tvůj neměnný osud?

Co myslíte, že byla odpověď? Samozřejmě, že to bylo NE (a velká úleva k tomu).

Co říct na závěr? Někdy si myslíme, že za to, co se nám v životě nedaří, může někdo jiný.
A často to skutečně začalo tam – v dětství, v bolesti, v tichém přihlížení těch, kteří nás měli chránit.

Ale pokud chceme skutečně žít jinak, nestačí čekat, že se minulost měla stát jinak.
Proměna nezačíná, když se konečně dočkáme spravedlnosti. Začíná ve chvíli, kdy se rozhodneme přestat v sobě držet vzdor – a místo něj začneme budovat novou vnitřní sílu.

To, co nás zraňovalo, si možná stále neseme v sobě. Ale to neznamená, že je tím navždy předurčeno naše nastavení a tím náš osud. V každém z nás je místo, které může vyrůst – když mu dáme pozornost, soucit a trpělivost.

A někdy stačí malý vnitřní pohyb, který otevře cestu tam, kde jsme dřív viděli jen slepou uličku.

PS: Každý z nás si v sobě nese nějaký příběh. Některý vznikl z bolesti, jiný z ticha, které bylo příliš dlouhé. A některé z těchto příběhů si opakujeme tak dlouho, až jim začneme věřit jako jediné pravdě.

Pokud máš pocit, že i tvůj vnitřní příběh tě v něčem zadržuje – a chceš ho prozkoumat v bezpečném prostoru, kde může začít vznikat nový význam – ráda tě přivítám na individuální konzultaci.

Možná nebudeme „měnit minulost“, ale můžeme společně hledat jiný způsob, jak se k ní stavět a jak ji prožívat. A tím dát prostor i jiné budoucnosti.

Možná právě teď nastal čas podívat se na svůj příběh jinýma očima a vydat se na cestu sama k sobě.
🌿✨👇