Tramvaj jela svým poklidným tempem a hladina Vltavy jindy nádherně světelná tentokrát neodrážela žádné sluneční paprsky. Bylo pošmourné dopoledne, které ještě více pozdvihovalo studenou podzimní atmosféru a blížící se svátky. Najednou se hned vedle mě ozvalo: „Halloween sem do Čech nepatří! Je to americký svátek. A tady jsme v Evropě! Máme svoje vlastní tradice. Tady slavíme Dušičky a to je přeci dost!“ Tmavovlasá žena na sedadle vedle mě pohodila pobouřeně hlavou, když tyto věty říkala někomu na druhé straně telefonu.
A protože to bylo tak blízko mě, tato slova prostě nešla přeslechnout. Navíc jsem tento názor neslyšela poprvé a protože jsem měla na cestě ještě dost času, nechala jsem své myšlenky volně toulat a přemýšlela nad tím, jak to s tím Halloweenem vlastně je.
Mám úctu k tradicím a za důležité považuji také vzdát úctu předkům a zapálit za ně svíčky. Skrze úctu a světlo vyjadřujeme světelný aspekt existence a to je skvělá věc. Ale právě v tuto dobu, máme možnost uznat existenci v jejím mnohem komplexnějším rozměru.
Kdo sleduje mé články a videa, mnohokrát slyšel, jak je důležité porozumět vlastnímu (ale i kolektivnímu) Stínu, uznat ho a přijmout.
Doba na přelomu října a listopadu je pro to úžasným obdobím. Je to doba, kdy se podle dávných tradic stírají hranice mezi světem živých a mrtvých. Naši předkové to věděli a proto vznikaly svátky jako keltský Samhain, anglosaský Halloween nebo Día de Muertos – mexická oslava na počest mrtvých. A proto je to také skvělá doba na porozumění Stínu a jeho hluboké podstatě. Ne náhodou v této době slaví své narozeniny zrozenci ve znamení Štíra – odborníka pro porozumění smrti a znovuzrození a temné polaritě Existence – odborníka na STÍN.
Stín je archetyp, je to nedílná součást Existence, součást Celku. Není to něco, co můžeme vyčistit, čeho se můžeme zbavit (i když s tím se často odmítáme vyrovnat). Je však něčím, co můžeme uznat, pochopit a přijmout a díky tomu ho jako Lidstvo vyjadřovat ve zdravé
a konstruktivní podobě.
Co mají společného Samhain, Halloween nebo Día de Muertos? To, že jsou ochotny bouřlivými oslavami
a temnými kostýmy vyjádřit právě tuto stínovou oblast existence. Najdeme i mnoho dalších kultur, které pořádaly karnevaly a oslavy, aby se lidé mohli vědomě dotknout svého Stínu, porozumět mu a vyrovnat se s ním jako přirozenou součástí existence.
Samozřejmě že nemusíme. Ale má to své výhody. Co se totiž stane, když na sebe navlékneme temný kostým? Kdo byl někdy na karnevalu a podlehl převleku, ten ví, kam tím mířím. Ano, někomu to připadá hloupé, nekulturní, nízké a ubohé. A možná i je, ale když se uvolní a poddá své roli, osvobodí se od předem daných rolí a předpokladů, kým musí být. Potom si může vyzkoušet rozměr stínové bytosti nejen prožitkem a vizualizací, ale třeba i pohybem, tancem či vydáváním zvuků.
No je to prostě 4D zkušenost. A tak může vědomě, hravě a naprosto bezpečně prožít a uznat právě stínový aspekt sebe sama, který tu je, ať už se nám to líbí a nebo ne. Proto je také dobré si kostým opravdu pečlivě vybrat, aby s námi byl v souladu, rezonoval s námi a nebo pokud chceme výzvu, nás co nejvíce děsil. Silná reakce na vnější svět (třeba i v podobě kostýmu na Halloween) je totiž neomylnou známkou toho, že bylo oslovenou něco hlubokého a důležitého v našem nevědomí, co může být díky tomu viděno.
Problém je ten, že právě v naší kultuře máme velkou potřebu sami sobě tvrdit, že v nás nic temného a nízkého není nebo by nemělo být.
Ale ruku na srdce, je tomu skutečně tak? Víte, jak je to s potlačovaným vztekem, bolestí a nenávistí – nejsou snad někdy v každém? A existuje možnost, aby někdy nevznikly? To, co z nás někdy vyleze, je občas skutečná obluda. A vyleze ze vší silou právě tehdy, čím více se snažíme, aby tu nebyla.
Co by se však stalo, kdybychom se vrátili k ještě starším tradicím, kde nebylo hříchem mít temnou stránku a dali prostor uznání a vyjádření temnoty v nás právě skrze karneval?
Navlékli se do bláznivých temných kostýmů a chvílí se poznávali zevnitř, čeho jsme schopni? Vyvenčili v rámci zábavy naše vnitřní obludy a ráno šli zodpovědně do práce?
Uznáním Stínu zde nemyslím uznání posmrtného života a milovaných mrtvých, ale také stínových aspektů existence, které uznávaly již starověké národy. U nás ale tyto tradice nepřetrvaly nebo byly naopak uznány za špatné. V těchto vnitřních stínových světech totiž existují i jiná než světelná stvoření a neobývají je pouze milující vzpomínky na naše drahé zesnulé.
Kdo pracoval s hlubinnou imaginací nebo hledal podobu nějaké své stínové vnitřní osoby, jistě uviděl občas uvnitř sebe vnitřní postavy, které neměly daleko k postavám z hororu. A také zažil i to, že když se nezalekl tohoto fenoménu, a tyto postavy byly uznány ve své temné formě, staly se přirozenou součástí jeho vnitřního světa, aniž by mu škodily.
Halloween a podobné svátky jsou jednou z možností jak prožít tento aspekt kolektivního nevědomí vědoměji a plněji.
A právě tak napomoci tomu, aby se nám neukazoval v těch aspektech lidské existence, kde ho chceme nejméně (války, tragická úmrtí a další „hororové aspekty života).
Když se člověk přenese nad „nízkost toho“ vzít si masku a vezme to hravě a kreativně, kostým mu pomůže se lépe spojit s temnotou v jeho vlastní psýché. A kdy jindy to lze udělat lépe než v době vlády znamení Štíra – tajmeného strážce na hraně světa a podsvětí?
Možná je to troufalé, ale já věřím, že takováto vědomá práce se stínem je jednou ze skvělých možností jak uznat Stín vědomě a nemuset ho potom žít ve fyzické realitě. Protože to, co nechceme vidět, se nám stejně někde nakonec ukáže, tak proč před tím utíkat?
Takže jak je to tedy s tím Halloweenem? No jak se to vezme. V současnosti se lidé navlečou do kostýmů, straší se, ale pracují se svým Stínem vědomě? To nejspíš ne. A v tom vidím určitý problém, ne ve svátku samotném. Ale i Vánoce kdysi nebyly svátkem vánočního stromečku a hodně dárků pod ním. Měly hluboký duchovní rozměr.
Co když má i Halloween ten svůj? Ano, u nás jsou Dušičky a uznávají památku mrtvých – i to je skvělé a důležité dělat v tuto dobu. Znamená to však, že bychom nemohli vědomě pracovat se Stínem? Tyto dva svátky pravděpodobně nejsou slučitelné. Znamená to však, že nenesou různé a důležité dary?
Navrhuji tedy – co dál slavit Dušičky, ale když už ne americký Halloween, najít vlastní hravý způsob, jak vesele, třeba formou oslavy nebo karnevalu vyjádřit a uznat temný stínový pól vlastní existence? Co říkáte?
Zapalte s velkou úctou svíčky za všechny milované zesnulé a potom se oblečte do kostýmu a tancem Stínu se ponořte do svých hlubin a zkuste více porozumět svým temným hlubinám 🙂
A dobře se u toho bavte 🙂
PS: Pro ty, kteří neznají výše uvedené svátky
Halloween je anglosaský lidový svátek, který se slaví 31. října, tedy den před křesťanským Svátkem všech svatých, z jehož oslav se v Irsku vyvinul.
Samhain byl Kelty vnímán jako doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Věřilo se, že se duše zesnulých v tento čas vracejí na zemský povrch a živí mohou navštívit podsvětí. Může dojít k setkání živých a mrtvých, světlem živí ukazují cestu mrtvým.
Dušičky jsou katolickým svátkem slaveným 2.listopadu od 12.století jako vzpomínka na mrtvé duše a duše v očistcích. Je také vzpomínkou na všechny věrné zesnulé.
Día de Muertos nebo Día de los Muertos (Den mrtvých) je mexická oslava na počest mrtvých. Slaví se především ve dnech 1. a 2.listopadu.