Malé velké radosti

Mám šťastný den! Alespoň se tak cítím. A co že se výjimečného stalo, že je mi tak dobře?

Když si kladu tuto otázku a uvažuji o ní, musím se sama sobě pousmát. Vlastně se neděje nic,
o čem by se psalo v časopisech nebo novinách. Jen mám chvíli čas pro sebe. Můžu si číst,
když chci, mohu tvořit nové kreativní karty, na které jsem neměla moc času. Venku nádherně svítí slunce, je tak akorát na to, abych nechala všude v bytě otevřené dveře a užívala si vlahého vánku. Moje bylinky na balkóně krásně vyrostly a já si vychutnávám svůj černý čaj s čerstvou levandulí.

Takže žádný velký den, nic speciálního se nestalo. Nikdo se nenarodil a nikdo neumřel. Jen mám chvíli čas jen tak být a užívat si drobných denních maličkostí.

Pozoruji mouchy, jak splašeně lítají kolem lustru. A když do sebe vrazí, jsou ještě chaotičtější a splašenější. Chvíli dumám nad tím, co se asi takové mouše honí hlavou a proč se té druhé nedokáže vyhnout. Těžko to však pochopím, tak v záři slunce pozoruji prázdné hnízdo strak, které na jaře vystavěly, ale nikdy do něj nenakladly vejce. Kolem proletěly vlaštovky a venku zaštěkal pes. Dívám se dál a dál. Takový klidný den a přesto se toho tolik děje. I když se vlastně neděje nic.

V životě se pořád honíme za velkými věcmi. Dosahujeme svých cílů. A i když jsme rádi za to, co se nám podařilo, radost může rychle zmizet a nebo nás nenaplní tak, jak jsme si představovali. Najdeme si pak nové cíle a ženeme se dál. Alespoň já jsem expert na to se neustále zaměstnávat a vymýšlet nové projekty. Baví mě to, užívám si to. Ale stejně to, co mě nakonec nejvíc učiní šťastnou, jsou drobná potěšení všedního dne, když si udělám čas si je v klidu užít.

Budiž požehnány malé velké radosti.