Bolest jako cesta ke šťastnému životu – není to padlé na hlavu?

Obrátit se ke své bolesti, není to padlé na hlavu? Nejde to proti zdravému rozumu? Není bolest sama o sobě dost nepříjemná na to, abychom se na ni ještě dívali? Je to vůbec normální hrabat se ve své bolesti? Není to masochistické? Vždyť jsem za tebou Evi přišel ne proto, abych tu trpěl, ale právě proto, abych už konečně žil tak, jak si přeji. Nemělo by to jít bez bolesti?

Podobné otázky už jsem dostala mnohokrát. Ano, může to vypadat padlé na hlavu. A ano, chodíte za mnou právě proto, aby se vám ulevilo.


Ale bolest jako taková má své unikátní místo v lidské existenci. Je její přirozenou součástí.

Je naším hybatelem. Rozvíjí nás a pomáhá nám vyzrát. Nutí nás hledat nové možnosti. A bez jejího uvědomění není možné uzdravit ani stará zranění. Tedy ne, skutečně to bez ní nejde.

Intimní vztah k bolesti

Když se své bolesti přestaneme vyhýbat a čím blíže jí jsme, tím více se s ní učíme komunikovat. Místo toho, abychom byli jí, tak se k ní učíme správným způsobem vztahovat. Chce to odvahu a kuráž. A ochotu vyzkoušet nevyzkoušené. 


Občas mi někdo řekne: „Ale proč bych se měl ještě více do své bolesti ponořovat? Jaký to má smysl?

 Vždyť už ji dokonale znám.“ Ano, to určitě, ale ne tak, aby to mělo opravdu konstruktivní smysl. Kdyby totiž ano, tato otázka by nemohla být vyslovena.

Většina z nás svoji bolest tak nějak zná, ale většinu času se před ní snaží utíkat.Hledá řešení, jak se jí zbavit, místo toho, aby se učila, jak se k ní zdravě vztahovat. Ano, mnohá naše zranění jdou uzdravit. Bolest jako taková je však přirozenou součástí života a náš úspěch a pocit štěstí z velkého dílu záleží právě na tom, jak se s tím naučíme žít.

Znám jen velmi málo lidí se zdravým vztahem k vlastní bolesti. Většina z nás prožívá nejen svoji bolest, ale hlavně bolest z vyhýbání se bolesti. Pokud se nenaučíme mít zdravý vztah ke své bolesti, budeme v životě sice prožívat i hezké okamžiky, ale skutečné štěstí stejně prožívat nebudeme.

A když se nám potom jednou nepodaří se bolesti vyhnout, zase ji ucítíme. A my zase nebudeme vědět, co s tím. Když se vyhýbáme životu, on nás stejně dostihne a ukáže nám, že není vždy jen příjemný a že bolest prostě existuje.

A to z jednoduchého důvodu. Místo toho, abychom život žili, budeme pořád jenom hledat způsob, jak se udržet ve stavu, kde nic nebolí, který je příjemný a bezpečný. Staneme se závislými na tom, co nás z jakékoliv bolesti co nejspolehlivěji vytrhne. A pokud možno rychle a bezbolestně. A opravdový život nás tak bude míjet.

Bolest sama o sobě není problém. Je signálem toho, jaké je pro nás okolní prostředí a jak prožíváme sama sebe. Je přirozenou součástí naší cesty. Může být úžasným hybatelem. Jakkoliv silná či nepříjemná je, nutí nás udělat změny, posiluje nás, nutí nás posunout se vpřed, probudit se.
Problémem je, jak se k bolesti obracíme a že z ní děláme utrpení. 

K utrpení dochází, když místo toho, abychom se svojí bolestí navázali konstruktivní vztah, tak se s ní ztotožňujeme. A potom ji díky tomu zdůrazňujeme natolik, že ji začneme vnímat přehnaně osobně. Neříkám, že máte bolest milovat. Jen říkám, že se k ní dá vztahovat jinak, než jak jste zvyklí.


Utrpení vytváříme naším postojem

Je to něco, co bolest vždy jen zhorší a rozhodně nám ji nepomáhá prozkoumat a navázat s ní zdravý vztah.Bolesti se v životě nelze vyhnout. Jak se však postavíme k utrpení (postoji oběti) je na nás.

Vstoupení do bolesti a její vědomé zkoumání nás probouzí z našich iluzí a naivity. Díky tomu si můžeme utvořit nový a zdravější život. Pomáhá nám být vědomějšími. Vždy nás nakonec osvobodí.
Vědomé prožívání bolesti také automaticky zmenšuje utrpení. Když se nebojíme projít bolestí skrz, tak buď výrazně oslabí nebo úplně zmizí.Dokonce se může stát paradoxní pohyb, kdy se na druhé straně (až bolestí projdeme) v našem prožitku objeví přesně ta kvalita, která nám chyběla a kvůli jejíž absenci jsme bolest pociťovali. 

Štěstí a svobodu v životě nezískáme tím, že eliminujeme veškerou bolest, ale právě tak, že si s bolestí vybudujeme hluboký a důvěrný vztah.


Abychom toto mohli udělat, potom se v sobě musíme postavit strachu z bolesti. Musíme být ochotni ji cítit. A také čelit našim vnitřním démonům, kteří říkají, že to nemáme dělat. Ty totiž na cestě k osvobození potkáme vždy. A oni nás prověří, jak opravdu vážně to myslíme. A jestli projdeme skrz a osvobodíme se nebo to vzdáme. To je na nás. 

Najdete k tomu odvahu? 
Vybudejete si zdravý a důvěrný vztah k vlastní bolesti?
Věřím, že ano!

 


Eva Marvánová je průvodkyně, lektorka a autorka.
Fascinuje ji vnitřní svět a psýché člověka. Osobnímu rozvoji se věnuje mnoho let. Individuálními konzultacemi i semináři lidem pomáhá se vyrovnat se sebou samými, najít vnitřní klid a vystoupit z vlivu minulosti. Důležitá je pro ni kvalita života a klientům pomáhá zlepšit život v oblasti partnerství, sebepřijetí, prosperity, hojnosti a tvořivosti. Dlouhodobě se věnuje systemickým konstelacím zaměřeným na zpracování traumat. Její velkou láskou je navrhování a tvorba energeticky nabíjených šperků s duchovní tématikou. Je autorkou ebooku Jak využít nesnáze v partnerství, přátelské aplikace Karty porozumění a on-line semináře Jsem kreativní.


 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů