Proč Romana nemohla přijmout pozitivní změnu?

Romana je příjemná paní kolem padesátky. Zkoumání svého vnitřního světa a jeho hlubinné proměně se věnuje už nějaký čas a v životě si všimla již mnoha pozitivních objektivních změn. Přesto je často těsně před naším setkáním nervózní a má pocit, že se jí do něj nechce. A to i tehdy, když se na něj několik dní předtím velmi těšila.

Na posledním setkání se mi také svěřila, že přestože si je její hlava vědoma pozitivních změn v jejím životě, jakoby uvnitř měla pořád pocitový problém uvěřit tomu, že u ní skutečně nastaly pozitivní změny. Proto se z nich také nedokáže doopravdy radovat. Jako by v ní tyto změny něco neustále zpochybňovalo. Jako by její pozitivní změny k ní nepatřily. Tato zvláštní protichůdnost ji velmi mátla a rozhodla se, že by se na to ráda společně se mnou podívala při hlubinném procesu.

Při našem zkoumání jsme objevily tři hlavní vnitřní osoby, které měly velký vliv na to, že si Romana svých změn nedokázala pořádně pocitově užít a proč musela se sebou vždy trochu bojovat, když měla podstoupit vnitřní proces, který tyto změny pomáhal vytvářet.

První osoba, která se objevila, připomíná trpaslíka v kalhotkách s kapsičkou. Říkejme jí NECHCI TO. Tato část si uvědomuje Romaniny cíle a přání, dokonce i její úsilí, které do jejich dosažení vkládá. Vidí je jako obrovskou bílou zeď, vysokou skoro jako ta čínská. A NECHCI TO ji nechce v žádném případě přelézat. Cítí velký vzdor a tvrdí, že zeď je příliš vysoká, že ji ani přelézt nejde.

Je to však jediný způsob, jak zdolat všechna úskalí, aby Romana svých cílů dosáhla a uspěla. NECHCI TO jí ale v žádném případě nedovolí tam jít. Cítí zatuhnutí a tvrdost, které prožívá i Romana v tuto chvíli ve svém těle. Čím víc si Romana uvědomuje, že by chtěla jít kupředu a zeď překonat, tím víc NECHCI TO vzdoruje a tuto možnost nedovolí.

Chvíli pozorujeme tuto situaci a vše vypadá, jako bychom uvízly v pasti, ze které se nedá hnout. Při bližším zkoumání se však začíná ukazovat, že přestože NECHCI TO tvrdí, že to nejde, ukáže se, že je to vlastně velmi líná vnitřní osoba a prostě se rozhodla, že to nepůjde. Hodí se jí, že je zeď tak veliká, nebo že se tak alespoň jeví. Má alespoň dostatečný důvod maskovat svoji lenost (a to i sama před sebou) za to, že „to není reálně možné“.

Ona však doopravdy nechce proto, že je to příliš náročné a ona se nechce namáhat, pokud ji něco nebude hodně tlačit. Ale i přes velký tlak to bude dělat s velkým odporem a vzdorem a bude to sabotovat. Raději vloží energii do vzdoru, než aby ji použila pro překonání zdi. V těch chvílích jí zeď velmi vadí a nesnáší ji. Ale když ji nic netlačí, stává se ke zdi lhostejná a je celkově pasivní.

Romana si uvědomuje, že tyto pocity v sobě občas zná. Nikdy ji však nenapadlo, že by to mohlo být alibi. Ona tuto nemožnost pohnout se kupředu a dosahovat svých cílů vždy prožívala dost bolestivě jako pocit bezmocnosti, neschopnosti a svého selhávání. Zná v sobě pocity nedůvěry v sebe, že nemá na to dosáhnout svých cílů, které často cítí jako příliš velké, i když objektivně to tak vůbec není.

Možná si řeknete, co teď? Co dělat ve chvíli, kdy v sobě objevíme vnitřní osobu, která je rezistentní a nevypadá to, že by měla jakýkoliv zájem udělat změnu a vidět věci jinak? V těchto chvílích je důležité netlačit na pilu a zkoumat celý vnitřní svět dál. Důvěřovat naší psýché, která je velmi inteligentní a sebeléčebná, že nám ukáže právě to, co potřebujeme v tuto chvíli vidět.

Někdy nemusíme být schopni ještě něco v sobě proměnit, ale je už cenné si to uvědomit a přiznat z hlubší perspektivy. Tak je zasazené semínko pro změnu. Navíc každým uvědoměním si naší vnitřní osoby ji mnohem snáze poznáme, a až na nás bude působit příště, jsme schopni udělat si od ní větší odstup. A tak se její vliv na nás zeslabuje. Je to cesta kupředu, která má své vlastní tempo a je dobré přijímat ho trpělivě a s pokorou.

A jak to bylo dál s procesem paní Romany? Rozhlédly jsme se po jejím vnitřním světě dál, jestli tam není ještě další důležitý kousek naší skládačky. A objevila se nám další vnitřní osoba, které jsme si zprvu nevšimly. Říkejme jí BEZPEČÍ. Vypadá jako něžná víla v průsvitných šatech s mnoha květinami a věncem na hlavě.

Tato osoba má naopak zeď velmi ráda. Obdivuje, jak je vysoká a impozantní. Líbí se jí její velikost a stabilita. Ale to nevede k tomu, že by cítila motivaci zeď přelézt. Naopak i tato osoba napomáhá tomu, proč Romana zůstává stát před ní. BEZPEČÍ nevnímá zeď jako něco, co by se mělo překonávat, ale spíše jako hranici, která chrání proti vnějšímu světu a odkud se nic nedostane dovnitř. Tady je v bezpečí, nikdo na ni nevidí. Velkolepost zdi ji chrání.

Zase to vypadá, že jsme v pasti a celá situace se nehýbe. Najednou odněkud cítíme silný proud energie, jakoby se tu pomalu začal objevovat někdo další. Ještě nevidíme kdo, ale cítíme, že je to někdo, kdo je velmi naštvaný a potřebuje mlátit kolem sebe. Když se podíváme pozorněji, objevuje se nám vnitřní osoba, říkejme jí SPOUTANÁ, která je uvězněná v okovech a jako by měla betonové nohy zarostlé do země. Nejraději by utekla od NECHCI TO i BEZPEČÍ, ale nemá jak to udělat.

Pod vztekem, který prožívá, je ukrytá obrovská bezmoc a když jdeme ještě hlouběji, cítíme silný STRACH. Tento strach v situaci, která ji ve vnitřním obraze obklopuje, nedává smysl. Ani jedna z dalších dvou vnitřních osob ji neohrožuje, každá si žije sama pro sebe a nezajímá ji nic jiného.

Zkoumáme do hloubky její strach a objevuje se nám něco velmi zajímavého. Postupně se totiž ukazuje, že SPOUTANÁ se nebojí ničeho konkrétního, ale že se bojí úplně všeho. A to ne proto, že by jí hrozilo skutečné nebezpečí, ale proto, že je to její mechanismus přežití, který říká: KDYŽ SE BOJÍM, TAK JSEM V BEZPEČÍ. Tento paradox se v ní vyvinul díky atmosféře v rodině, kde se často bála. Ale i když se nebála ráda a bylo jí z toho zle, bylo to něco, co znala velmi dobře. A co známe velmi dobře, to je pro nás jisté. A co je jisté, to je bezpečné.

Proto si SPOUTANÁ permanentně udržovala v sobě napětí a obavy, protože to byl její dlouhodobý způsob existence, který měl kdysi své opodstatnění i ve vnější realitě, ale teď už byl pouze způsobem, jak se cítit v bezpečí. Když se potřebuje uklidnit, paradoxně si vyvolává pocity strachu, aby se zase uklidnila. Ale to ji znervózňuje. Drží tak sama sebe v začarovaném kruhu, který ji energeticky velmi vyčerpává. Vždy si najde v životě něco, čeho se bojí, a když už tam zrovna nic není, bojí se jen tak a hledá příčiny, čím by to mohlo být.

Romana rozpoznává tyto pocity také v sobě. Prochází hlubokým uvědoměním a přijetím toho, že na nějaké své úrovni neumí žít jinak. Jako by to byla její hluboce nevědomá celoživotní pravda: „Když mám strach, tak jsem v bezpečí“.

A tady se začíná situace v našem procesu velmi měnit. Po tomto hlubokém prožitku, kde jsme také pracovaly s emocemi i tělesnou pamětí, se její pocit začíná měnit. Jako by začala cítit, že existuje i jiný způsob, jak najít bezpečí. Sice nevěděla zatím jaký, ale jen otevření se této možnosti v ní vyvolávalo velký pocit úlevy.

Po tomto procesu se Romaně podařilo vnímat svět z jiné perspektivy mimo prožívání svých vnitřních osob, které ji do této doby ovlivňovaly. Cítila úlevu, ale zároveň byla překvapená z toho, že zažívala určitou prázdnotu z toho, že už necítila permanentní podprahový strach. Jako by jí něco chybělo. Bylo pro ni velké překvapení, že je možné, aby jí chybělo něco, s čím dlouhodobě v životě bojuje a čeho se snaží zbavit. Chyběl jí její strach.

Dochází jí, že bez něj může žít, ale že si na to teprve musí zvyknout. A že je v pořádku občas se vědomě vrátit k tomu, co je jí tak známé, a prožívat si svůj strach, aby se cítila víc v bezpečí. Teď už ví, že její strach není nepřítel, který ji chce ničit, ale starý mechanismus, který se ji snažil pomáhat.

A co se ještě stalo? NECHCI TO i BEZPEČÍ se najednou uvolnily a zeď pro ně přestala být podstatná. Už se nezdálo, že by nějak chtěly Romaně bránit ji přelézt nebo na ní lpěly jako na bezpečí.

A co se stalo u Romany? Uvědomila si, že si nemohla dovolit prožívat pozitivní výsledky svých úspěchů, protože byly spojené s úspěšným překonáním zdi, a to by její vnitřní osoby příliš stresovalo.

Uvolnila se také ve svém tlaku dosáhnout za každou cenu pozitivních výsledků a být něčím víc, než je. Překonání výzev, které pro ni představuje zeď, teď není podstatné. Ví, že se nejdřív potřebuje rozloučit se svým starým nastavením, aby se mohla postupně vydat kupředu směrem k dosažení svých snů.

Jsem moc zvědavá, jaká nová dobrodružství ji při překonávání zdi čekají.

PS: Při tomto procesu jsme pracovaly technikami aktivní a hlubinná imaginace, komunikaci s vnitřními postavami, techniky pro uvolnění a harmonizaci emocí a tělesnou pamětí.