Kdy už ta integrace skončí?

Mnoho z nás, kteří kráčejí po cestě sebepoznání a osobního rozvoje si jistě někdy položilo otázku: „Kdy už ta integrace skončí? Kdy už si oddechnu? Kdy budu „hotový a celistvý“? Kdy dojde k takové změně, kterou očekávám? Budu žít takový život, jaký si představuji?

Abychom alespoň z části dostali odpovědi na naše otázky, je třeba zamyslet se nad tím, co to ta integrace vlastně je a k čemu má sloužit. Krásně to popsal Krish Trobe v knize Jak vzniká důvěra. 

„Integrace je postupný proces, jak se stát lidským. Integrace je spojena s hlubokým spojením našeho Já spolu s naší nedostatečností a nedokonalostí, zrovna tak jako přijetím všeho toho, co nám v minulosti přinášelo bolest a strach. Také musíme vidět a akceptovat, že my sami jsme z nevědomosti způsobili bolest ostatním.

 Integrace neznamená, že se přestaneme vyvíjet, vyvíjet se budeme do posledního okamžiku našeho života. Ale znamená to, že se přestaneme snažit dosáhnout cíle něco změnit, zlepšit, zlepšit nebo dosáhnout vyššího stavu vědomí. Jestli jsme jednou akceptovali, kdo jsme, pak se staneme lidštějšími, budeme přístupnější, uvolněnější a měkčí.„

Integrace je postupná a může se nám někdy zdát, že nepřináší dost velkým změn. Vím, že to může znít jako protimluv k předchozí citaci, ale to abychom dosáhli toho, že život i sama sebe přijímáme takové jaké jsou, je sama o sobě dost veliká změna. 

Můžeme potom klesat na mysli, že nikdy neprojdeme takovou proměnou, aby se věci vyvinuly určitým směrem,  či alespoň posunuly z mrtvého bodu. Aby se naše vnímání změnilo. Protože to je právě to, co se má proměnit. Potom stojí zamyslet se nad následujícím citátem, který jsem před nedávnem ulovila do mé sbírky. Dodal mi v tu chvíli velkou sílu, protože i já někdy zapomínám, že to tak je. 

„Změna je řada malých okamžiků, které se na sebe kupí jako schody na úpatí hory. Tvůj život nečeká, dokud všechno nevyřešíš. Už se to děje, už se měníš. Okamžik za okamžikem. Rosteš a měníš se každý den.“ 

Někdy je těžké si změnu uvědomit právě proto, že lidská mysl zapomíná. Téma, které si zpracujeme a které nás už netíží prostě přestaneme řešit. Zapomeneme na to, na čem už neulpíváme, ale do centra naší pozornosti vstoupí téma nové, které nás nenechává klidnými.

Plynule tak přecházíme z jednoho tématu do jeho vyšší roviny nebo k tématu novému, přesto můžeme žít v představě, že nás pořád tlačí pata. A ano, tlačí, protože naše mysl se přesunula k řešení něčeho dalšího, co bylo na řadě. 

Proto je mým tipem vést si deník (můžete se inspirovat v tomto videu), kde se budete moci čas od času vracet zpět k minulým situacím a uvidět, jak moc se věci změnili. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že budete pravděpodobně mile překvapeni, jak až moc se život i vy posunul úplně jiným směrem, kolik z toho, co jste dříve považovali za těžké záležitosti vás nyní již netrápí nebo je mnohem menším problémem.

Držím všem palce!

PS: Pokud i vy jste právě v transformačním obdobím a potřebujete pomoci s vnitřní proměnou a sebepřijetím,  ráda tu pro vás budu on-line ZDE.