Osamělá socha

Příběh Lenky, který se odehrál před časem v mé pracovně, je příběh milující babičky, která se trápila pro svoji vnučku. Bolelo ji, že její rozvedený syn se o svoji dceru příliš nezajímá a Lenka se obávala, že její vnučka tím trpí a cítí se osamělá. A protože neměla jak situaci změnit, prožívala v ní pocity smutku, melancholie a bezmoci.

Když jsme pomocí techniky aktivní imaginace s Lenkou zkoumaly, jak Lence pomoci, objevily jsme v hloubce jejího nevědomí příběh, který byl léčebným elixírem pro to, jak se Lenka cítila. Naše nevědomí totiž spolu s problémem zároveň obsahuje a má připraveno i jeho řešení. Stačí mu jenom správně naslouchat a nechat se vést jeho moudrostí.

Obraz, který nám ukázalo Lenčino nevědomí, je příběhem sochy. Jak se později ukázalo, tato socha byla vyjádřením Lenčiny vnitřní osoby a jejího příběhu, která se neuměla vyrovnat se situací, kterou nemohla změnit. Tato vnitřní osoba mohla být otiskem Lenčina vzdáleného předka anebo symbolickým vyjádřením archetypálního příběhu, který v sobě nese každá lidská psychika. To však není podstatné, protože samotné odžití příběhu a jeho emoční zpracování, ať už se vzal kdekoliv, byl léčebný a pomohl Lence celou situaci prožívat nově a lehčeji. A právě o to jde.

A jaký příběh nám aktivní imaginace ukázala?

Ve výstavní síni stojí na podstavci krásná socha. Chodí se na ni dívat velmi mnoho lidí, ale sochu to nijak netěší. Naopak se cítí sama a chtěla by odejít někam pryč ode všech. Protože přestože je slavná, uvědomuje si, že ji doopravdy nikdo nevidí. Nikoho nezajímá doopravdy ona a její podstata. Davy lidí se na ni dívají, protože ji vytvořil slavný sochař. A potom jdou dál. Vnímají ji jen jako jeho výtvor. V této soše hledají jeho, nedívají se na ni. Socha se cítí velmi osamělá. Nikomu na ní nezáleží. Alespoň to tak cítí. Opravdu na ní záleželo jenom sochaři, který ji vytvořil. Ale ten už dávno zemřel. Je na celém světě úplně sama.

Ukazuje se nám příběh SOCHAŘE, který je otcem naší SOCHY.

Naši milou sochu vytvořil podle ženy ERIKY, kterou velmi miloval. Ale opustil ji proto, že byla ze společensky vyšší vrstvy. Ona by s ním sice ráda odešla, i když by tím velmi ztratila, ale bylo by to velmi komplikované. A sochař nechtěl své milované zničit život. Tedy alespoň to tak druhým i sám sobě říkal.

ERIKA jeho rozhodnutí neschvalovala a bylo jí to líto. Rozhodl totiž za ni, jak má naložit se svým životem. Ale mohla se jenom zlobit, nic jiného jí nezbývalo.

S Lenkou jsme se ponořily do příběhu hlouběji a začaly zkoumat, co se dělo pod povrchem v psýché našich hlavních hrdinů.

Sochař, i když to ve skutečnosti ani sám sobě nepřiznal, měl sice Eriku doopravdy vášnivě rád, ale ve skutečnosti pro něj jeho umění znamenalo víc než láska. Bál se, že kdyby Erika odešla s ním, že by se o ni musel víc starat a co kdyby potom neměl čas a prostředky na své umění?

Proto se mu Eričin společenský původ hodil a nevědomě ho využil jako výmluvu, proč nepřevzít zodpovědnost za vztah, který měl. Raději se postavil do pozice čestného muže, který se vzdá lásky, než aby Erice ublížil.

Ale ve skutečnosti to byl nezralý sochař, který nechtěl přijmout zodpovědnost za vztah a dokonce ani za své rozhodnutí.

Erika správně cítila, že na jejich rozchodu něco nesedí. Ale nedokázala poznat, že místo toho, aby sochař přiznal a unesl alespoň to, že nechce nést tíži vztahu a alespoň tak přijal zodpovědnost (a taky svoji roli toho, kdo zraňuje), schovává se za alibi. Raději se staví do role Eričina dobrodince a obětního beránka. Takto nešťastně skončil jejich vztah, který zanechal na jejich životech výrazné dopady.

Jak se tedy vyvíjely životy Eriky a sochaře dál?

Sochař prožil svůj život do vysokého věku. Byl sám a ponořený do svého umění. Nelitoval toho, že se s Erikou rozešli. Jen mu bylo líto, že mu ten hezký vztah nevydržel o něco déle.

I když jeho láska byla navenek velká, vášnivá a poetická, skrytě pod tím byla i sobeckost a bezohlednost.

Erika se vdala, protože si to žádal její původ, ale opravdu už nikdy nikoho nemilovala a žila dál s pocitem osamělosti. Jako by hluboko uvnitř sebe pořád čekala, že se zčista jasna někde sochař objeví a jejich láskyplný příběh bude pokračovat dál. Ve svém vnitřním světě zůstala uvězněna v této nešťastné lásce.

S Lenkou jsme se rozhodly, že hlouběji prozkoumáme, co Eriku drželo po celý zbytek života v této smutné situaci.

Kromě toho, že doopravdy nepochopila důvod jejich rozchodu a žila v iluzi velké lásky, ani ona nedokázala přijmout zodpovědnost za utváření svého života. Místo toho, aby se rozhodla využít možností, které jí život nabízel a znovu se otevřela lásce, vše nechala v rukou sochaře. On měl být ten, kdo přijde. Ten, kdo ji odvede, bude milovat a postará se o ni. Ten, kdo ji učiní šťastnou.

Uvidět celý tento příběh bylo smutné a dojemné zároveň. Bylo v něm hluboké poučení o tom, že i sebevětší romantická láska, pokud s sebou nenese i dostatečnou zralost, je hluboce zraňujícím prožitkem a vede k nešťastnému osudu.

A co se stalo s naší SOCHOU? Byla pořád osamělá a smutná na podstavci v galerii? Vůbec ne. Ještě jsme se k ní na chvíli s Lenkou vrátily a viděly jsme, že ona s námi celou dobu sledovala příběh malíře a Eriky. Tato podívaná ji osvobodila z tíhy příběhu, který do ní sochař vložil. Díky zvědomění a uznání toho, co se stalo a vyrovnání se s pocity, které v něm byly obsažené, už necítila pocity osamocení, křivdy a bolest, která byla součástí příběhu sochaře a Eriky. Stala se jenom obyčejnou sochou, která byla vyrovnaná se svým osudem krásného uměleckého díla, které přináší radost nám divákům. Už ji nic netrápilo.

Lence se velmi ulevilo a vypadala jako proměněná. I ona v sobě, stejně jako socha, nějak znala příběh Eriky a sochaře. A promítala ho do své vnučky. Aniž by si to uvědomovala, bála se, že její vnučka zůstane stejně jako Erika uvězněná v samotě a bolesti, protože ji muž, kterého miluje (v tomto případě otec), nepřijal tak moc, jak by si přála a potřebovala.

Ale najednou byla schopná uvidět, že i její vnučka může, pokud přijme svůj život a zodpovědnost za jeho utváření, žít jinak a nezůstat uvízlá v bolesti z minulosti.

Začala věřit, že její vnučka najde časem svoje štěstí a že se jí vše podaří časem překonat.

Když jsme se s Lenkou loučily, byla uvolněná a rozzářená. Odcházela s nadějí a úsměvem. Přeji jí mnoho krásný chvil strávených s její vnučkou.

PS: Chceš i ty najít svůj vnitřní příběh? Objednej se za mnou na konzultaci. Těším se na tebe!