Prvotní bolest a její otisky

I když si to nepamatujeme, všichni jsme jím prošli – porodem. Porod je náročná všem lidem společná traumatická zkušenost na hraně života a smrti, která nás ovlivní na celý život a to i když si ho běžně naše vědomí nepamatuje. Je to jedna z nejtěžších věcí, kterou jsme museli projít.

Porod je výjimečný zážitek přinejmenším ze dvou důvodů. Jednak je to tak mimořádná událost, že jsme na ni schopni si vzpomenout a znovu ji prožít i o několik desítek let později, a za druhé, je tak smyslově intenzivní, že v nás zanechává trvalé otisky (vjemy a pocity, které byly traumatické, tzn. Nemohly být v danou chvíli integrovány). Otisky raných bolestných prožitků do vyvíjejícího se nervového systému dítěte mají dva hlavní následky: za prvé tvoří celoživotní zdroj zbytkového napětí a za druhé, specifickým způsobem utvářejí a řídí naše chování. To znamená, že prvotní bolest formuje jak naši fyziologii, tak i osobnost. V nervovém systému není otištěna jen prvotní bolest, ale i celá škála reakcí na ni a obranných mechanismů. Reakce na tuto bolest do nervového systému se stane vtištěnou tendencí či vzorem.

Reakce, která novorozenci při porodu zachránila život se opakuje i později v životě, a stává se základem pro vznik neurózy.

Je důležité si uvědomit, že prototypická reakce není neurotická sama o sobě, neurotickou se teprve stává, když přetrvává a opakuje se i v situacích, kdy není adekvátní. Například stažení průdušnice může plodu během porodu zachránit život, protože zabrání proniknutí tekutin do plic, ale stažení průdušnice v astmatickém záchvatu v reakci na hádku mezi rodiči může být naopak život ohrožující.

Tyto vjemy a pocity nazýváme „prvotní rezidua“ či prvotní otisky. Patří sem pocity dušení, dávení, chronická únava, lokální bolesti, mdloby, závrať, nejrůznější pocity tlaku a znehybnění. Všechny tyto vjemy v nás zůstávají po celý život uložené ve své základní, původní podobě. Během vývoje jedince se však také mohou transformovat i do vyšších úrovní vědomí.

Pozdější stresové situace budou mít tendenci vyvolávat prototypické vjemy a pocity. Při hádce s manželem se například můžete začít dusit nebo se vám může začít motat hlava.

Malé dítě, které je přítomné hádce rodičů, může mít najednou pocit nedostatku vzduchu, aniž by k tomu byla jakákoliv organická příčina. Někdy tyto vjemy mohou přejít do trvalého pocitu: např. chronické únavy, jejíž příčinou může být otisk dlouhého vyčerpávajícího porodu. První reakcí na jakýkoliv stres je potom nepřekonatelná únava.

Největším problémem symptomů a pocitů spojených s porodem je to, že postihují naše základní životní funkce – činnost dýchání a oběhové soustavy. Tyto symptomy trvale zatěžují příslušné orgány přesně tak, jak tomu bylo při porodu. A protože člověka provázejí jako latentní tendence celý život, mohou mít nakonec velmi vážné následky. Pokud například člověk reaguje na každý sebemenší stres výrazným zrychlením srdečního tepu, je jeho srdce celoživotně přetěžováno a je pak náchylnější k nejrůznějším nemocem. Původní otištěný stresový faktor se tak stává chronickou zátěží, která může časem vyústit ve vážné postižení.

Z evolučního hlediska jsou smyslové vjemy jedny z nejstarších funkcí živých organismů: jsou přítomny jako základní úroveň všech životních procesů.

U člověka se však během života velmi brzy rozvinou do vyšší emocionální a mentální úrovně vědomí. Pocit fyzického drcení těla při porodu může být vyvolán i zážitky na vyšších úrovních vědomí, například emocemi spojenými s mačkáním milovanou osobou, nebo později dokonce pouze myšlenkou na toto „mačkání“. Obě tyto vyšší úrovně vědomí jsou součástí základních pocitů: metaforická přirovnání jako „je příliš upjatý/úzkoprsý…“ nebo „Byla jsem tou jeho reakcí úplně zdrcena…“ mají svůj přesný zdroj a jsou často zcela doslovná. Osoba, která má pocit, že ji ostatní „drtí“, či „ničí“ pravděpodobně promítá na své okolní prvotní pocity z porodu, kde byla doslova „fyzicky drcena“. Povaha těchto pocitů nám napovídá o jaký druh porodního traumatu se jedná.

Ve znovuprožívání raných zážitků vlastně slova nehrají moc velkou roli, protože schopnost formulovat slova a koncepty a pojmenovávat zkušenosti se vyvinula poměrně dlouhou dobu po těchto prožitcích.

O těchto prožitcích tedy nelze dost dobře mluvit – abychom je plně pochopili, musíme si je prožít ve vlastním těle. Prototypické porodní pocity nemusí být vždy nutně tak strašné, aby se později rozvinuly ve vážné symptomy vyžadující lékařskou péči, nicméně vždy významně ovlivňují fungování celého systému.

Příště si povíme o čtyřech fázích porodu (perinatálních matricích) a o tom, jak jejich otisky ovlivňují náš život. Článek Zázrak a prokletí zrození najdete ZDE.

Zdroj: Prvotní otisky (Arthur Janov, Ph.D)