Tajemství třinácté komnaty

Dech se mi tají a jsem celá nervózní. A to jen tím, že beru pero do ruky a chci psát tento text.

Text o třinácté komnatě ukryté hluboce uvnitř nás. A protože v poslední době mi nejde psát jinak, než tak, že se dotýkám svého vnitřního světa a jinak nejsem téměř schopna napsat ani větu, i nyní se dotýkám tohoto delikátního a tajuplného prostoru – mé osobní záhadné a leckdy temné třinácté komnaty. A to není nikdy snadná věc. Kdo se tohoto prostoru v sobě dotkl, jistě tyto pocity zná. Není to jednoduché se do ní ponořit a už vůbec ne zmínit se o její existenci někomu dalšímu.

Toto setkání se sebou nese pocity strachu, ohrožení, nejistoty a obav.

Ale i přesto se snažím být statečná a zkoumám dál toto místo a tak nějak vidím, že to, co je obvykle považováno za „komnatu“ je mnohem složitější pojem. Řekla bych, že tato místnost je pouze součástí a vstupní branou něčeho mnohem většího a komplexnějšího.

Tajemného prostoru plného spletitých chodeb a zákoutí, šera a tajemných zvuků nebo děsivého ticha…Pamatujete ty romány, které se odehrávají na starém a tajemstvím opředeném zámku nebo starém hradě? Tam, kde nikdy nevíte, co nic netušícího hrdinu, který právě přijel, čeká a co se může stát? Kdy si při čtení kladete otázku, jestli záhadný majitel zámku je laskavý dobrodinec nebo má naopak tajné styky v záhrobí či dokonce v pekle? Je to obyčejný člověk nebo je duchem, tajemným zjevením za divných okolností zemřelého předka nebo je to ďábel sám?

Tak bych řekla, že může být vnímána naše třináctá komnata. Nikdy nevíme, co je v ní ukryto. Ale když se jí dotýkáme, běhá nám mráz po zádech, chlupy vstávají hrůzou a tají se dech. Vyvolává napětí a obavy.

Je to skryté místo v nás, u kterého sami sobě často nalžeme, že tam vůbec není.

A pokud o něm víme, snažíme se zapomenout a rozhodně ho skrýt před ostatními. A když už to nejde, tak na něj alespoň neupozorňujeme a odvádíme pozornost do světlejších a sluncem prozářených míst.

Proč to vlastně děláme? Je to opravdu jenom tajuplností a hrůzostrašností místa? Je to místo opravdu takové nebo ho tak jenom prožíváme? Proč se sem nechceme dívat? A proč ho nechceme nikomu ukázat? Jedním z důvodů jsou vzpomínky na to, když jsme někdy dříve nechali druhé do této komnaty nahlédnout.

Je vám povědomý tento příběh?

Potkali se dva lidé a byli si sympatičtí. Stali se přáteli někdy i partnery. Byli si blízcí, měli toho hodně společného a rozuměli si. A jak se tak poznávali, tak se přibližovali víc a víc, až se spolu začali cítit tak dobře a v bezpečí, že jednoho napadlo, že by si mohli ukázat svoje třinácté komnaty.

Doufal, že když se to stane, dokážou se vzájemně přijmout i s těmito tajemstvími a budou si tak ještě mnohem blíž. Budou se cítit milováni a chápani. Však kdo by nechtěl být přijat takový jaký doopravdy je, se vším co v sobě nese a skrývá.

Tak sebral všechnu svoji odvahu a víru a druhému se otevřel. Sdílel s ním svoje tajemství a bolest, ale také stíny a temné stránky, které v sobě našel. Sám z nich měl trochu obavy a nevěděl, co přesně znamenají a proč je v sobě má, ale doufal, že když na to bude s tím, s kým si rozumí a budou si tak blízko, tak na to určitě společně přijdou. Ale dočkal se trpkého zklamání.

Druhý si ho sice vyslechl, ale když uviděl, co v sobě nese, tak nebyl schopen přijetí. Někdy se mu vysmál, někdy ho odsoudil a někdy se dokonce vyděsil a utekl.

Myslel si, že takové věci by jeho přítel v sobě neměl mít.

A tak z bolesti a nepřijetí se začalo stávat, že ze třinácté komnaty toho, kdo chtěl původně jenom sdílet, čas od času vylétlo divoké zvíře, které druhého pokousalo či uštklo nebo způsobilo jiný druh zranění. A bylo tu další odmítnutí. Rány byly rozdány a utrženy. Už to nešlo vzít zpět.

Dva lidé, kteří si byli dříve tak blízko a věřili, že mohou mít krásný vztah se od sebe začali oddalovat.

Dveře třinácté komnaty se znovu zavřely. A ten, kdo ji před tím otevřel, se nyní zavřel v ní. Nebo v ní často pobýval. Sice ještě někdy vyšel ven, porozhlédnout se, jestli nenajde přece jenom někoho, komu by se mohl ukázat právě takový jaký doopravdy je, ale už se nikdy nikomu neodevzdal tolik jako dřív. Kousek sebe si už navždy schovával. A tento kousek byl každým dalším nepodařeným vztahem a opakujícím se odmítnutím větší a větší.

Až byla nakonec bolest tak nesnesitelná, že přestal doufat a věřit. Už nikdy nevyšel ven. Už si k sobě doopravdy nikoho nepustil. To, co předkládal ve vnějším světě lidem byla jenom maska. Vypadala autenticky, ale byla to jenom osvědčená a správná role, která mu držela dobrý společenský status a nedovolovala druhým, aby ho ranili. Už nechtěl znovu zažít stejné zklamání. Nikdy už nenavázal bližší vztah. A tak žil dál, nešťastný a osamělý mezi miliardami lidí na této planetě až do konce svého smutného života.

Stejný příběh se stal i jinému člověku. Tedy začátek a průběh byl stejný. Měl však o dost jiný konec.

Tento člověk také zažil mnoho odmítnutí a zranění, když chtěl být druhým blíž a ukázat, kdo skutečně je. Taky to párkrát zkusil a potom se zavřel ve své komnatě a myslel, že tam zůstane už na vždy. Utápěl se ve svých bolestech, zklamáních a pocitech křivdy. Po čase ho to ale přestalo bavit. A snad proto, že už dříve zjistil, že jít ven za druhými není zrovna smysluplná cesta, tak se začal zkoumavě rozhlížet, co je kolem. Uvědomil si, že když byl ponořen jen do svých pocitů, tak to pořádně nevěděl. Nikdy neměl motivaci poznat to sám. Nyní ale chtěl zkusit něco jiného.

Prohlížel si obrazy na zdi. Zkoumal neobvyklou a nepravidelnou tapiserii koberce na podlaze. Všiml si, že i stěny jsou pomalované různými barvami a jsou v nich vyryté neobvyklé obrazy a symboly. Kolem něj občas proběhlo neobvyklé a divoké zvíře nebo proletěl zvláštní pestrobarevný pták. Takové druhy nikdy za svůj život neviděl. V reálném světě tam venku vůbec neexistovaly.

Bral do ruky sošky a zvláštní předměty rozestavené všude kolem. Viděl vykládané obětní dýky, dokonce zkrvavenou sekyru, ale u některých věcí vůbec netušil, k čemu vlastně slouží. U všeho se na chvíli zastavil. Předmět pohladil a zkoumal dotykem i zrakem. A čím déle to dělal, tím méně mu bylo jasné, proč ho druzí musí tak odsuzovat. Proč nemohou přijmout to, co nyní viděl? 

Viděl, že zvířata jsou divoká, nebezpečná a schopná ublížit. Přesto nedokázal přehlédnout jejich instinktivní kouzlo a vášeň. Ptáci byli neobvykle zbarvení a měli prazvláštní tvary, to ještě nikde nespatřil. Obdivoval je. Pro něj byli nádherní. Dýky, stejně jako další předměty, jakoby patřily do pradávného světa plného mystické síly a magie. Proč těm druhým přijdou tak strašné? Místo, které druhé i jeho tak strašně dříve děsilo se už vůbec nezdálo tak děsivé.

Pln údivu a obdivu k tomu, co vidí, si najednou začal uvědomovat, že je mu dobře. Bolest a lítost byla pryč. Začínal v sobě cítit život a radost. Bylo mu krásně s tím, co tu uvnitř viděl. Najednou k tomu ty druhé nepotřeboval. Nebyl si jistý, proč tak moc chtěl, aby ho někdo uvnitř navštívil. Aby mu řekl, že on i jeho třináctá komnata jsou v pořádku. Ale prostě bylo to tak.

Došlo mu, že to chtěl po druhých, ale sám téměř nevěděl, co ve své komnatě má. Nedokázal to přijmout, natož ocenit.

Najednou chápal, že to, co považoval za děsivé a zlé, i to v sobě mělo skryté dary a poklady.

Jen kdyby se víc podíval. On ale jenom pořád čekal, co mu na to řekne někdo druhý, pro kterého to bude v pořádku. Začala se mu vkrádat otázka: „Mohl to tu uvnitř mít vůbec někdo rád, když jsem to ani já sám neviděl a děsil se toho?

Ale teď to bylo jinak. Najednou mu bylo jedno, že tam venku není nikdo, kdo by ho chápal, kdo by se nebál, kdo by neodsuzoval. Vždyť teď nikoho jiného nepotřebuje, když to vidí on sám. Radoval se ve svém vnitřním světě. Jeho třináctá komnata už pro něj nebyla tajemná.

Uvědomil si, že by se takto opravdově sám na sebe nikdy nepodíval a nikdy by se tak nepoznal, kdyby nezůstal úplně sám.

Spokojil by se s tím, že se líbí těm druhým, aniž by věděl, kdo opravdu je. A i když mu to pořád bylo ještě trošku líto, vlastně byl druhým, kteří nebyli schopni přijetí, tak trochu vděčen. Říkal si:“ Jak bych objevil sám sebe, kdyby mě tato bolest se nedonutila dívat?“

Cítil klid a mír jako už roky ne.

Možná by se zdálo, že tady jeho příběh šťastně končí, ale když se v něm rozhostilo toto hluboké poznání, stalo se ještě něco. Jedna ze stěn komnaty začala lehce světélkovat.

Přistoupil blíž a všiml si zvláštního obrysu, který tam před tím nebyl. Vypadal jako brána. Začal víc a víc vystupovat, až se zde jakoby kouzlem objevila mohutná věky pamatující si klika.

Ze začátku cítil strach. Ale pocit vzrušení a náhlé vzplanutí touhy po dobrodružství byly silnější. Uchopil kliku a brána se hlučně otevřela. Chvíli se rozkoukával v pološeru a potom uviděl starodávnou chodbu.

Začalo mu docházet, že jeho třináctá komnata byla jenom vstupní bránou.

Bránou do zámku, o němž neměl ani tušení, ale který ho nyní zve k dalšímu dobrodružství. Už se nebál. Už mu nevadilo, že je sám. Pochopil, že je to cesta, která vede vstříc k dalšímu dobrodružství.

Jaké tajemství a poklady ho ještě čekají?
A až se vrátí, bude nám venku povídat o svých dobrodružstvích?


Eva Marvánová je průvodkyně, lektorka a autorka.
Fascinuje ji vnitřní svět a psýché člověka. Osobnímu rozvoji se věnuje mnoho let. Individuálními konzultacemi i semináři lidem pomáhá se vyrovnat se sebou samými, najít vnitřní klid a vystoupit z vlivu minulosti. Důležitá je pro ni kvalita života a klientům pomáhá zlepšit život v oblasti partnerství, sebepřijetí, prosperity, hojnosti a tvořivosti. Dlouhodobě se věnuje systemickým konstelacím zaměřeným na zpracování traumat. Její velkou láskou je navrhování a tvorba energeticky nabíjených šperků s duchovní tématikou. Je autorkou ebooku Jak využít nesnáze v partnerství, přátelské aplikace Karty porozumění a on-line semináře Jsem kreativní.


 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů