Živé a mrtvé vztahy

Přiblížit se. Pomazlit se. Přitulit se. Nebýt sám. Cítit, že někam patřím. To jsou bytostné potřeby člověka věky věků. A i když je neumíme popsat a vyslovit, vlastně je svým způsobem prožíváme již v těle matky ještě dlouho před tím, než jsme se narodili. Vše v nás se instinktivně snaží dosáhnout tohoto stavu – nebýt sám, být chráněn, být nasycen. 

A již tehdy jsme pro to nevědomě, ale za to instinktivně ochotni udělat cokoliv. Zaplatit jakoukoliv cenu.

Tak se stane, že se již od začátku naší existence na této krásné modré planetě začneme učit, jak drahé to je.  Kolik stojí, když jsme přijati, kdy jsme syceni, kdy můžeme být blízko a kdy budeme vyloučeni a hrozí nám tak riziko nejen psychické újmy, ale v nejvyhrocenějších případech i smrt.

A tyto zkušenosti později přenášíme do všech našich vztahů. 

Zapadnout a přizpůsobit se má vysokou prioritu. Tak sami ze sebe a ze své přirozenosti každým dnem kousek za kouskem ukrajujeme a zapomínáme na to, kým jsme původně byli. Vlastně nám to nejprve nevadí, protože nevíme, kým jsme a priorita přežít je na prvním místě. Žijeme takto dál a dál, učíme se, jak v životě zapadnout. V ledasčem se nám to podaří a v ledasčem trvale tápeme a nevíme jak na to. Někde v našich vztazích vyhráváme a někde se nám neustále nedaří a druhé ztrácíme, protože se nedokážeme přizpůsobit.

Čím déle to ale trvá, tím více si začínáme uvědomovat, že ať uděláme cokoliv, nikdy nejsme nikým přijati právě takoví, jací opravdu jsme. V něčem jsou naše vztahy fajn – tam, kde se cítíme přirozeně a sami sebou. Ale tam, kde jsme museli začít hrát hru a naučit se správně roli, se dříve či později cítíme zranění, nemilovaní, prázdní a bez života. Pořád hledáme, jak to udělat, aby naše vztahy byly krásné a plné porozumění. A když to nejde, odcházíme z nich a hledáme dál. Myslíme si, že to, co pomůže, je najít toho správného partnera, kde spolu budeme ladit a potom už to bude fajn.

Ale s každým dalším (nejen) partnerským vztahem přicházíme na to, že to není jednoduché, že to vlastně nejde. Děláme to nejlepší, co jsme se naučili. Přinášíme do vztahu to, u čehož doufáme, že nám pomůže do něj vnést harmonii. Leckdy se nám to i daří. Ale vztahy se stejně časem stávají prázdné či nenaplněné. Je v nich bolest a my máme pocit, že to není ono.

To se stává tehdy, když si neuvědomujeme, že nejsme opravdovým partnerem, ale JSME ROLÍ. 

A protože trénujeme být rolí (která je velmi komplikovaná, sofistikovaná a má mnoho pravidel) už od počátku naší existence tady na planetě Zemi, ani si toho nevšimneme. Myslíme si, že jsme to opravdu my. Že jsme autentičtí, tak hodní a milující, tak tolerantní, tak vstřícní, jak si myslíme…… a že se někdy rozčílíme a jsme zlí, to je beztak jen tím, že nám ublížil ten druhý. Jinak bychom takoví přece nikdy a za žádných okolností nebyli. Hrajeme sami se sebou takovou hru. A ani to nevíme.

Většinou až vyhrocená a bolestivá situace, kdy se vztah chýlí ke svému konci nebo to tak alespoň vypadá, nás probudí ze snu a pokud se nám podaří vyjít z role oběti, kterou zprvu cítíme, začneme si bolestně uvědomovat, že je něco špatně. Ale ne ve vztahu jako takovém, ale v nás samých. Protože uvidíme, že to, co jsme ve vztahu dělali, i když jsme tomu věřili, to nebylo v mnoha ohledech opravdu naše. Byla to hra a role, kterou jsme hráli v dobré víře, že děláme pro sebe i pro partnera to nejlepší.

Vypadalo to, že dáváme. Ale byla to hra, která nám měla pomoci něco dostat – lásku, blízkost, bezpečí a přijetí. A dělali jsme to oba.

Když alespoň trošičku procitneme z původní iluze o tom, kým jsme ve vztahu byli, můžeme sami sobě konečně začít klást ty správné otázky. Kde a kdy se to stalo? Kde jsem přestal být sám sebou a místo toho, abych partnerovi nabídl něco opravdového, jsem hrál hru? Co dělám ve vztazích špatně? A mám vůbec dobrý vztah sám k sobě? Kde jsem přišel na to, že když budu takový a makový, bude se mi dařit dobře a budu přijat? A potřebuji to vůbec ještě v takové míře jako kdysi?

Tyto otázky nás vystřelí na novou úroveň poznání a růstu. Směrem k novému levelu v našich vztazích. Dokonce leckdy pomohou zachránit a zlepšit vztahy stávající. Pomohou nám najít nové a lepší vztahy. Ale musíme být nejprve ochotni vidět věci jinak a nově. Přestat hrát roli oběti a začít zkoumat naše role, které nám sofistikovaně vymyslela a naučila se hrát s ostatními lidmi naše PERSÓNA. A nám tak nedovoluje žít vztahy opravdové, autentické, naplněné láskou a životem.

Měla mnoho učitelů podle kterých se formovala – naše rodiče, rodinu, okolí, společnost a dokonce i otištěné vzpomínky našich předků, které jsme vůbec nikdy neznali. A chce v tom být nejlepší, chce uspět. Proto nás neustále přesvědčuje o tom, že její hru musíme hrát dál. Protože bez ní nepřežijeme. Že je to to nejlepší, co můžeme udělat. Co už nám ale neřekne, protože si to sama neuvědomuje, je to, že právě to, co nás v současné době ničí, je ona sama. 

Neví to totiž. Upřímně věří, že nám dává to nejlepší, co může a že se v tom ještě zlepší. Že nám pomůže náš život zvládnout a naplnit. Ale nevidí, že nás právě touto urputnou snahou ničí a zabíjí naši duši.

Ale chceme to doopravdy? Stojí nám to za to? Nebo si už začínáme uvědomovat, že to, jak jsme to do teď dělali nevedlo tam, kam jsme chtěli? Dozráli jsme už do bodu, kdy jsme ochotni si položit ty správné otázky a posunou se ve svých vztazích směrem kupředu? 

Jsme už ochotni se podívat pravdě do očí, i když to nebude příjemné a možná uvidíme, co děláme špatně? 

Nebo ještě potřebujeme zažívat nějakou dobu bolest, obviňovat druhého či se ještě o něco více snažit být hodní a chápaví, než se probudíme?