Jak dosáhnout trvalého míru?

A hlavně není to pravda. Strach není to, co přitahuje to, co nechceme. Strach je pouze indikátorem, který v našem vnitřním světě poukazuje na to, ŽE V NÁS JE NĚCO, CO CHCE PŘESNĚ TO, ČEHO SE TAK STRAŠNĚ MOC BOJÍME. Ano, slyšíte dobře. Pokud se něčeho bojíte, zároveň je ve vás i něco co přesně to, co odmítáte moc chce (a to většinou na nevědomé úrovni).

Zde není řešením potlačit nebo zlikvidovat strach. Díky Bohu za něj, protože nám může alespoň ukázat toto varovné znamení, na které díky tomu můžeme zareagovat. Nezapomeňte na zákon ZRCADLENÍ. Je-li něco ve vnějším světě, znamená to, že je to i v mém vnitřním světě. Schyluje-li se doopravdy k válce nebo je zde její riziko, nestálo by zde za to se zamyslet a naladit   na to ve nás, co válku chce (ať už v menším nebo větším měřítku) a toto něco uzdravit?

Ve chvíli, kdy toto uzdravíme, již nebude strach, protože tato kontrolka nebude nutná, nebude nás muset varovat a hlavně, naše vnější realita nám nebude muset poukazovat na naše nevyřešené vnitřní válečné konflikty.

Tímto můžeme začít každý sám u sebe, i když nemáme jinou možnost ve vnějším světě.

Ano, můžeme se modlit, meditovat, prosit anděly. Ale pokud nenajdeme mír sami v sobě, jak nám ho může odzrcadlit vnější realita, která je prostě založena a vytvořena na zákonech zrcadlení?

Možná si říkáte, to není možné, že válku skutečně nechcete, že ta Eva se asi pomátla, když tyhle věci píše. Věřím, že nechcete válku ve vnějším světě, ale jste si jisti, že vnitřně s ničím nebojujete? Jste opravdu v míru se vším a to jak ve svém vnitřním tak vnějším světě?

Naše psyché se skládá z různých částí (vnitřních osob), každá tato část má různou povahu. My se jako vědomé bytosti ztotožňujeme většinou jenom s 10-15 částmi, které považujeme za svoji povahu a kterých jsme si vědomi. Realita je však mnohem komplikovanější. Je toho v nás mnohem více a to nejvíce na nevědomé úrovni. Tyto části žijí v ilegalitě a někdy se ozývají, proplují vědomou úrovní (proto se například mění člověku povaha, když je pod vlivem alkoholu. Když jsou běžné vědomé kontrolní mechanismy oslabeny, může se projevit i to , co je hlouběji, než vědomá rovina a může se projevit některá z jeho vnitřních osob, ke které jeho běžné plné vědomí nedovolí normálně přístup.) A jak už jsme všichni byli poučeni, je v nás jak „bílá“, tak „černá polarita“. Ať už ji popíráme nebo ne.

Když potlačíte svůj strach v iluzi, že je to to, co přitahuje co nechcete, nikdy se doopravdy nebudete moci podívat na to, co ve vás je možná ve válečném konfliktu. Nebudete to moci přijmout a uzdravit. Když to potlačíte, zůstane to uvězněno hluboko ve vašem podvědomí a bude to z něj působit. Vaše vědomí bude říkat: „Já jsem mírumilovný, s válkou nemám nic společného“, ale jenom neuvidíte hluboko v sobě to, co je potřeba uzdravit, abyste mohli být opravdu svobodní a žít trvale v míru.

Když přijmete tuto možnost jako reálnou, můžete se podívat hlouběji a dále.

POKUD SE OPRAVDU SCHYLUJE K VÁLCE (NEBO JE MOŽNOST VÁLKY) VE VNĚJŠÍ REALITĚ, UPOZORŇUJE TO JENOM NA NAŠE VLASTNÍ VNITŘNÍ VÁLEČNÉ KONFLIKTY.

Ve chvíli, kdy si tyto konflikty vyřešíme sami v sobě, budeme automaticky vyzařovat MÍR, aniž bychom pro to museli něco dělat. Mír bude naší neustálou vnitřní meditací.   Budeme jím vibrovat a přirozeně tak posílíme mír i na planetě Zemi.

Zde ale nestačí jenom mentální rozhodnutí „já chci mír“ a všechno co v nás bojuje potlačit nebo ignorovat. Tím jenom nebudete vidět jednu stranu mince. Když se nějaké vládě podařilo hnutí odporu potlačit do ilegality, toto hnutí začalo působit více skrytě a podrývalo systém tiše a nepozorovaně zevnitř. V naší vnitřní realitě je to podobné. Když se snažíte nevidět vaše vnitřní konflikty a stáváte se tak falešně pozitivními, může vás ovlivňovat vaše podvědomí, aniž byste si toho byli vědomi. Máte pak falešný obraz sama sebe jako mírumilovné chápající bytosti, ale je tomu skutečně tak?

Pokud něco chcete změnit, nepomůže vidět jenom půlku pravdy. Je třeba vidět pravdu celou. Ne se jí bát a popírat ji nebo proti ní bojovat, ale přijmout ji a postavit se k ní čelem. Je to prostě tak jak to je. Ani lepší, ani horší. Nevinit se, netrestat se, ale přijmout zodpovědnost. A pak uzdravit a tím pádem změnit to, co zatím nefunguje. To je jediná možnost, pokud chcete dosáhnout trvalého míru.

Pokud tohoto chcete dosáhnout, nejprve je potřeba přestat rozdělovat věci na DOBRÉ a ŠPATNÉ.   Protože právě tento přístup plodí „OPRAVDOVÉ PROBLÉMY“.

Pokud jste přijali tu možnost, že je možná něco ve vás, co válku chce, odolejte tomu, tohle „něco“ soudit a považovat za „špatné a zlé“. Toto bolavé v nás bývá častokrát naše vnitřní dítě (nejčastěji vnitřní chlapeček, protože pro mužskou energii je přirozené bojovat), které bylo zraněné a neumí své problémy vyřešit jinak, než tím, že kope kolem sebe. Není to žádný zloduch, ale něco hluboce zraněného v nás. Něco, čemu nepomůžete tím, že to odsoudíte, ale tím, že to přijmete, pochopíte, dáte tomu to, co to potřebuje, aby se to mohlo uzdravit a už nemuselo bojovat.

Leckdy jenom to, že začnete naslouchat a soucítit může zabránit konfliktu ( a to i válečnému).

Naopak postoj odsuzující s moralisticky pozdvihnutým prstem (já to mám na rozdíl od tebe dobře), vede ještě k větší rozlícenosti a bojechtivosti na protější straně.

Chápat a soucítit neznamená se vším souhlasit, ale znamená to neodsuzovat a snažit se hledat, co mohu udělat proto, aby se mnou druhá strana nemusela bojovat. Je k tomu potřeba velká vnitřní diplomacie. A kdo tohoto dosáhne ve svém „vnitřním království“ a usmíří a domluví se s jeho „bojovou složkou“, bude stejné dovednosti schopen použít i ve světě vnějším a tím se bude víc podílet na světovém míru.

My však většinou reagujeme tak, že to, co se nám v sobě nelíbí potlačíme místo toho, abychom to uzdravili. Chceme být pozitivní, ale jsme „falešně pozitivní“. Znám mnoho takových lidí. Opravdová pozitivita nevyplývá z toho, že vidím jenom jednu stranu mince a druhou popírám, ale z toho, že vidím obě, a přesto, že to může být komplikované, tak se na ně dívám stejně s láskou a soucitem a věřím, že je nějaké řešení.

Předpokladem k tomu najít řešení nebo udělat změnu však není popřít tu část pravdy, která se mi nelíbí(třeba popřít svoji bojovnou složku) a zaměřit se jenom na to, co mi vyhovuje a co považuji za správné (třeba meditaci a duchovní cíle). Je potřeba vidět všechno, co tam je a konstruktivně s tím naložit.

POKUD TOTIŽ POPŘEME NĚCO VE SVĚTĚ VNITŘNÍM, BUDE NÁM TO UKÁZÁNO A ODZRCADLENO VE SVĚTĚ VNĚJŠÍM, ABYCHOM TO MOHLI UVIDĚT A UZDRAVIT. NEBUDEME SE TOMU MOCI VYHNOUT. JENOM TO BUDE VÍCE NEPŘÍJEMNÉ, NEŽ KDYŽ BUDEME OCHOTNI TO VIDĚT JEŠTĚ PŘED MANIFESTACÍ VE VNĚJŠÍ REALITĚ.

VE CHVÍLI, KDY TO VŠAK PLNĚ PŘIJMEME A UZDRAVÍME VE SVĚTĚ VNITŘNÍM, NEBUDE JIŽ TŘEBA, ABY NÁM TO VNĚJŠÍ SVĚT UKAZOVAL.

NEBUDEME JIŽ VE VÁLEČNÉM KONFLIKTU SE SEBOU A TÍM PÁDEM NEBUDE JIŽ TŘEBA VÁLEČNÝCH KONFLIKTŮ VE SVĚTĚ VNĚJŠÍM.

ČÍM VÍCE LIDÍ TOTO POCHOPÍ   (A TAKÉ USKUTEČNÍ), TÍM DŘÍVE SE TO STANE.

Zde můžeme poděkovat našemu strachu za to, že nás upozorňuje na něco, co jsme si ještě nevytvořili, ale mohli bychom, když si to neuzdravíme a nebudeme to chtít vidět.

A jak poznáte, že už máte vnitřní válečný konflikt vyřešený? Tak, že budete reagovat jako lidé ze třetí skupiny v testu na začátku tohoto článku. Zmínka o válce vás nechá úplně klidnými a nevyvolá ve vás žádnou nepříjemnou reakci, kterou budete muset potlačovat a vyrovnávat se s ní, bude to hluboké porozumění a soucítění nejen logická konstrukce (kterou si častokrát vytváří lidé, kteří to sice mají dobře poskládané v hlavě, ale nejsou v kontaktu se svými pocity).

Znovu se zde vrátím k výše zmíněnému nehodnocení na „dobro a zlo“. Když něco označíme za zlé, častokrát to sebou nese i povýšený postoj. Pokud můžete, přestaňte v sobě odsuzovat to, co chce „válku“ . když si to dovolíte, hluboce se Vám uleví. A začne tím hluboké léčení. Možná už jenom při pomyšlení na to se něčemu ve vás začíná ulevovat. To něco, co chce válku, chce být totiž doopravdy jenom milováno a přijato takové jaké to je. Chce to mít právo na existenci.

Spřátelte se s tím, co v sobě považujete za „špatné“. Přestaňte to odmítat a povyšovat se nad to a raději tomu pošlete lásku, soucit a jiné možnosti, jak vyřešit situaci, aby to dosáhlo toho, co potřebuje jiným vhodnějším způsobem.   Když tato vaše část ucítí váš opravdový zájem, nebude už možná tolik potřebovat bojovat…a pak možná, v klidnější atmosféře, naleznete společně řešení vašeho problému.

Soudíme či nikoliv?

Cokoliv v sobě popíráme, to se nám ukáže ve vnějším světě. Co odsuzujeme ve světě vnitřním, to se budeme muset naučit přijmout ve světě vnějším. Nevyhneme se tomu.

Možná že se ve vás objevuje námitka: „Ale já přece neodsuzuji. Snažím se každého pochopit. Jsem milující a chápající.“ Možná je tam i námitka:“ To já je chápu, oni nechápou mě.“ Ale je tomu skutečně tak?

Myslíte si, že válka a tendence bojovat jsou dobré? Pokud ne, pak už soudíte….na cokoliv totiž nalepíte nálepku „toto je dobré“ nebo „toto je špatné“, již jde o posuzování.

Nechci tím říct, že schvaluji válku a její dopady. Pouze zde chci ukázat na to, že všichni jsme pod vlivem nějakých soudů či předsudků.

Řeknete si možná. „A proč bych se na to měl dívat jinak? Proč bych měl válku vidět jinak, než jako špatnou?“ To proto, že když cokoliv označíme jako špatné, odřezáváme se od toho a nemůžeme to skutečně vyřešit. Jsme nuceni se před tím chránit, utíkat nebo s tím bojovat. Jenom tento náš postoj říká: „ Dej si pozor, život je nebezpečný, musíš se chránit.“ V takovémto vnitřním stavu nám nemůže být dobře. Protože se nemůžeme uvolnit, musíme být pořád ve střehu, co se stane a co přijde.

Nemluvím zde o falešném pozitivismu, kdy si řekneme, že válka je úžasná a nějak si ji odůvodníme. Mluvím pouze o tom, že na něco nalepím samolepky plus a mínus. A tím pádem se musím chránit proti tomu, co je „mínus“ (i když to například v mé vnější realitě ještě neexistuje) a jsem závislý na tom, co jsem označil jako „plus“.

Jiný je však pohled, kdy věci neoznačuji za dobré či zlé, ale vidím je prostě takové jaké jsou. Bez nálepek se všemi jejich dopady. Dívám se neutrálně. Toto je v případě války velmi velmi těžké. Ale jenom toto je jediný způsob, jak vidět situaci opravdu celistvě a najít z ní východisko. Když nesoudím, stávám se svobodným a volně si mohu vybrat tu variantu, kterou chci já. Ne proto, že jedna varianta je ta správná a jedna špatná, ale proto, že mi prostě ta moje daná varianta vyhovuje.

Naopak tím, že něco považuji za špatné a začínám s tím vnitřně bojovat (i třeba mentálními soudy a nesouhlasem), tím to paradoxně ještě posiluji (je možný mír v atmosféře souzení, povyšování se a nesouhlasu?). V případě války ji například jejím odsouzením paradoxně pomáhám vytvářet. Je to tím, že se uzavřu do své verze té „jediné správné reality“a ostatní odmítám a považuji to za méněcenné a upírám tomu jeho právo na vlastní existenci. Prostě „války by přece neměly být“.

Nesouhlasit s válkou není ten samý postoj jako: „Chci žít v míru, protože jsem si ho vybral a je mi v něm dobře.)

Když k sobě budeme opravdu upřímní, najdeme v sobě velmi mnoho soudů. Už jenom tím, že jsme předprogramováni společností a naší rodinou, máme svůj žebříček hodnot, který upřednostňujeme a nadřazujeme žebříčku hodnot jiných (protože nás chrání v bezpečí). Toto předprogramování je tak automatické, že si ho většinou vůbec neuvědomujeme.

Nechci to zde odsoudit, ale pouze na to poukázat, protože právě tím, že si to uvědomíme,   můžeme se otevřít a můžeme začít s láskou pohlížet i na jiné reality, jiné možnosti, i když nám připadnou vzdálené a možná i ničivé. Možná teprve potom uvidíme život v jeho celistvosti a kráse a budeme schopni vytvořit opravdu trvalý a skutečný mír a vyřešit světové problémy.

Víte, kdy byli Adam a Eva vyhnáni z ráje? Když snědli jablko poznání a uviděli, co je dobré a co zlé. Už nemohli být vnitřně v míru. Začali soudit. A tím se připravili o vnitřní ráj, který automaticky nastává ve chvílích nesouzení, kdy všechno přijímáme tak, jak to je.

Neznamená to, nechat si ubližovat. Je třeba udělat ochranná opatření. Ale bez soudů to půjde lépe a efektivněji a hlavně místo toho, abychom se jenom chránili, budeme moci tu druhou stranu lépe pochopit a porozumět jí a možná snáze nalezneme řešení problému, které je vhodné pro obě strany.

Když si totiž stoupneme na jednu stranu, musíme se začít bránit proti straně druhé. A takhle začíná válka…a končí ráj na Zemi.

Začněme všichni u sebe. Přiznejme si, že přestože se navenek mnoho z nás tváří tolerantně, že je ještě mnoho témat, se kterými se neumíme vyrovnat, neumíme je přijmout a někde v hlouby duše je odsuzujeme. Že dokonce odsuzujeme v mnoha případech i sami sebe.   Pokusme se přestat tyto hodnotící samolepky nalepovat jak na sebe, tak na okolí. Když to dokážeme u sebe, s okolím se to stane automaticky. Přestaňme mít utkvělou představu o tom, co je dobré a co zlé. Přestaňme páchat sami na sobě násilí právě tím, že se odsoudíme. Raději se na sebe dívejme s láskou, pošleme lásku tomu v nás, co ještě potřebuje bojovat a „dělat chyby“. Chytněme to za ruku, obejměme to a s láskou to pojďme naučit žít jinak. Jsem si jista, že potom brzy uvidíme změny v celém okolním světě.