Dech se mi tají a jsem celá nervózní. A to jen tím, že beru pero do ruky a chci psát tento text. Text o třinácté komnatě ukryté hluboce uvnitř nás. A protože v poslední době mi nejde psát jinak, než tak, že se dotýkám svého vnitřního světa a jinak nejsem téměř schopna napsat ani větu, i nyní se dotýkám tohoto delikátního a tajuplného prostoru –...
Přiblížit se. Pomazlit se. Přitulit se. Nebýt sám. Cítit, že někam patřím. To jsou bytostné potřeby člověka věky věků. A i když je neumíme popsat a vyslovit, vlastně je svým způsobem prožíváme již v těle matky ještě dlouho před tím, než jsme se narodili. Vše v nás se instinktivně snaží dosáhnout tohoto stavu – nebýt sám, být chráněn, být nasycen. A již...
Člověk je tvor zkoumavý a tam kde je to možné, se snaží najít odpovědi na své otázky. Neustále řeší, jak to udělat, aby se měl lépe tam, kde se mu nedaří. Klade si otázky, proč se věci staly tak, jak se staly, co bude příště, jak ve svém životě vybudovat to, co chce a hlavně, jak se vyhnout...
(aneb jak jít dál s dary a láskou v srdci) Stojím na prahu brány. Brány do nového světa. Klidně a pomalu zvedám nohu k dalšímu kroku. Vlastně bych nejraději rovnou radostně vyskočila ven. Ale i když tuším, že musím, dokonce chci, projít tímto mým životním milníkem, přesto to nejde. Nějaká síla mě drží na místě. A i když vím, že tam, kde jsem, už je...
I když si to nepamatujeme, všichni jsme jím prošli – porodem. Porod je náročná všem lidem společná traumatická zkušenost na hraně života a smrti, která nás ovlivní na celý život a to i když si ho běžně naše vědomí nepamatuje. Je to jedna z nejtěžších věcí, kterou jsme museli projít. Porod je výjimečný zážitek přinejmenším ze dvou důvodů. Jednak je to tak...
S Alenou se známe už nějakou dobu. Má velké hnědé, trošičku dětské a smutné oči, jemné dlouhé vlnité vlasy a něžné rysy tváře. Často působí plaše a uzavřeně a snadno se schová sama do sebe. A je pro ni těžké věřit okolnímu světu. Nezažila příliš hezké dětství. Její vzpomínky jsou plné samoty a chladu její uzavřené matky. Má problém, že nedokáže navázat hluboké...
Dříve, než se zeptáme na toto téma „specialistů“ na výzkum štěstí, měli bychom se ptát sami sebe: „Co mě učinilo dosud v životě šťastným? Kdy, jak, kde, proč? Jak jsem prožíval tento skvělý pocit existence? Při odpovědi na tuto otázku často poznáváme, že to byly v našem životě úplně jednoduché situace, nikdy senzační či kromobyčejné. Náhle a snad jen na pár okamžiků...
Bolest je něco, co se nevyhne nikomu živému. S bolestí se rodíme a porodní bolest je často primární bolest, která se do nás otiskne natolik, že nás zaplavuje průběžně po celý náš lidský život, i když si toho většinou nejsme vědomi. Naše základní reakce na bolest a nepříjemné věci je potlačit je. Necítit to, co se nám děje. Je to reakce...
Sedím na plážovém lehátku a pozoruji poklidné vlny blankytného moře. Ještě cítím chuť žlutého šťavnatého melounu, který mě krásně osvěžil v parném létě spolu s příjemným mořským vánkem. Dnes je poslední den mé dovolené „v ráji“. Na místě, kde se odpočívá, dovádí v mořských vlnách, pozoruje západ slunce a večer tančí. Kde vás jiná kultura mile překvapí tajemstvími své historie, jejími památkami...
Naposledy jsem vám psala o tom, že mě můj život právě provází velkým transformačním obdobím. Ne, že by to tak snad někdy nebylo, protože osobní rozvoj mě fascinuje většinu mého života. Ale celý život je vlastně o změně a o tom, jak ji uchopíme. Takže k transformaci jsme vyzýváni více či méně neustále. A jsou období, kdy jaksi život sám...
